Druhý pohled z 10.6. Test Davida Duka podruhé

Včera jsem tu zmínil situaci, která je i není logickým problémem. David Duke, dlouholetá hlava Ku-klux-klanu, měl být předveden jako absurdní zrůda v jedné americké televizi. Čekalo se od něj, že bude tvrdit, že černoši jsou druh opic a že věšení negrů je skvělá zábava nebo něco na ten způsob. Místo toho naprosto rozumně vysvětlil, že nechce nic jiného, než aby běloši měli stejná práva jako černoši, a ukázal, že požadavky Ku-klux-klanu se nijak neliší od požadavků radikálních černošských organizací, které jsou vychvalovány a podporovány na liberálních univerzitách a v liberálních médiích.

Liberální kádrováci mají jasno. Všechno se má posuzovat podle toho, kdo to říká, a nikoli podle toho, co říká. Na tom jsou založena ta různá školení proti dezinformacím. Naučíte se seznam osob či médií se správnými narativy a seznam osob s narativy nesprávnými.

Jenže rozpaky zůstávají. Neměli bychom opravdu přihlížet k tomu, že ten člověk byl mnoho let šéfem organizace spojené s rasovými vraždami? Aspoň do určité míry? Když problém vyženeme do krajnosti, představme si, že by se diskuse o postavení Židů účastnil Adolf Hitler a pronášel rozumné příspěvky, ve kterých by zmiňoval, že mnoho Židů se dopouští něčeho nepřijatelného a že by vláda měla přijmout opatření ke zmírnění následků. Takové příspěvky bychom třeba od Delana Roosevelta akceptovali bez problémů. Jenže co Hitler?

Správné řešení volá po rozdělení. Pronesené teze mohou být akceptovány jako správné a řečník může být akceptován jako platný účastník diskuse. Jenže zároveň bychom měli dbát na to, aby se takový člověk nestal kupříkladu policejním prezidentem, protože je tu u něj vysoké riziko, že by svou funkci zneužil k rozpoutání teroru.

Takové oddělení už je pro hodně pokročilé myslitele. Ale co jiného bychom měli požadovat od lidí natolik vzdělaných, že mají ambice působit v médiích, na univerzitách či jako poradci vlád?