Druhý pohled z 13.6.: Pracují, aby mohli žít. A co jiného?

Zase někde čtu, že dnešní mladí (písmenkové generace) jsou jiní, protože pro ně práce není na prvním místě. Prý pracují, aby mohli žít, a ne naopak.

Copak byla někdy v dějinách generace, která to měla jinak? Všichni jsme to měli tak, že v první řadě byly nějaké představy o životě. A věděli jsme, že pokud je chceme uskutečnit, musíme si na to vydělat. Stejně to měli naši rodiče, jejich rodiče i ti před nimi. Rozdíl je vlastně jen v tom, že ty představy o životě se postupně posouvaly od „najíst se a mít střechu nad hlavou“ až po jistotu slušné životní úrovně, včetně kultury a cestování.

Nicméně nějaké rozdíly tu jsou.

Předchozí generace byly vychovány k tomu, že nemohou mít všechno hned. Že musí nějakou dobu (často i velmi dlouhou) věnovat úsilí. Nové písmenkové generace se učí: dostaneš všechno, co chceš, dostaneš to rychle a bez tvrdé práce. Není to jejich chyba. Je to chyba těch, kdo je vychovávali a kdo jim v dětství a dospívání odstranili ze života všechno, na čem se mohli naučit houževnatosti. Mnozí z těch mladých se to doučí, ale bude to bolestivé a bude to trvat.

S touhle mentalitou vstupují do světa, kde nikdy nemohou získat některé věci, které byly samozřejmostí pro generaci jejich rodičů. Pro mnoho z nich platí, že i kdyby pracovali sebevíc, nikdy nebudou mít vlastní důstojné bydlení. Nikdy nebudou mít práci natolik stabilní, aby měli jistotu, že se dokážou postarat o svou rodinu. Někteří (včetně mě) si před časem mysleli, že to mladé povede k rostoucí nespokojenosti. Omyl! Prostě změnili cíle. Spokojili se s postavením, kterému se v předchozích generacích říkalo „bezdomovec“, a dokázali s ním spojit pocit nejen vznešenosti, ale dokonce nadřazenosti nad ostatními.

Tak je tomu v celém západním světě. V českém prostředí k tomu ještě musíme přičíst kontrast spočívající v tom, že dnešní šedesátníci byli u toho, když se rozebíralo bohatství vytvořené za komunistů a zděděné po ještě starších režimech. Navzdory rétorice o zdevastované a vnitřně zadlužené zemi to umožnilo pohádkové zbohatnutí celých rodových dynastií a drobné zbohatnutí milionů jiných (my jsme začátkem 90. let koupili za přijatelné peníze dům, o kterém by naše děti mohly jenom snít. Jiní toho využili k založení drobných firem).

Nedivme se tedy, že nemají chuť se dřít, když nevidí žádný cíl. To není otázka životní moudrosti, to je otázka nastavení podmínek.

Navíc připomínám, že se tohle všechno týká převážně mladých úředníků (korporátních i ve státním sektoru). Mladí řemeslníci nejsou podle všeho jiní než jejich rodiče.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.