Druhý pohled z 14.2. Ideologie jako náhražka náboženství?

Kolikrát jste už slyšeli, že ideologie jsou náhražkou někdejších náboženství? A přemýšleli jste někdy nad tím, co to vlastně znamená? Obávám se, že jako obvykle jde jen o efektní frázi, která neříká nic zajímavého o životě či dějinách.

V naší době je veřejný prostor naplněn státními symboly, zatímco před průmyslovou revolucí převládaly symboly církevní. V tomto smyslu je ta teorie správná.

Kromě toho se předpokládá, že ideologie nahradily náboženství ve schopnosti mobilizovat masy. Jenže organizované náboženství takovou schopnost nikdy nemělo. Žádný středověký ani starověký stát nebyl schopen mobilizovat masy. Byl nanejvýš schopen udržet je v poslušnosti — a k tomu stačil strach.

Vedle toho se setkáváme s představou, že organizované náboženství kdysi poskytovalo lidem jakýsi společný pohled na svět a základ vzájemné solidarity, podobné národní ideji 19. a 20. století. Jenže i to je jen romantická představa. Neexistují žádné významné náznaky, že by za těch starých dob něco takového skutečně fungovalo.

Od pozitivních psychologů víme, že se člověku žije lépe, když se může cítit součástí nějakého velkého ideálu. Když posílá pár korun na vymýcení světové chudoby, je vášnivým socialistou, věří v minimální stát nebo v národní myšlenku. A že tuto roli může hrát i organizované náboženství. Hrálo ji za starých časů víc než dnes? Je to extrémně nepravděpodobné (v evropském středověku podle všeho převládala směs pozůstatků starých kultů, pověr a náboženské lhostejnosti), nicméně musíme přiznat, že to s jistotou nevíme.

Zkrátka: politické ideologie v žádném smyslu nenahradily náboženství. Ve skutečnosti je to spíš tak, že s dnešními ideologiemi nejsme z mnoha důvodů spokojeni (protože nic na světě není dokonalé), sníme o něčem lepším a tento sen umisťujeme do minulosti. Promítáme ho do romantických představ o náboženství za prastarých časů.