Druhý pohled z 16.1.: Rozumní proti fanatikům

Současné rozložení politických sympatií můžeme popsat tak, že existují dvě radikální skupiny, z nichž každá čítá přibližně desetinu společnosti. Kavárna a alternativa. Většina společnosti je otrávená a rezignovaná a nedůvěřuje ani jedné z těch skupin. Ve volbách se zpravidla přikloní k ANO nebo Spolu, ale bez nadšení. Nebo nejdou volit vůbec.

Tak vypadá politická situace v USA (kde to ukazuje řada empirických studií) a zdá se, že je tomu tak i v řadě evropských zemí, včetně České republiky (to podporují dílčí studie).

Jenže k tomu je třeba něco dodat. Zatímco na liberální straně ta úzká skupina radikálů vládne a zcela určuje agendu, na vlastenecké straně je pozice radikálů mnohem slabší.  Nějaký vliv mají, mohou být hodně hluční, ale jejich vliv není zásadní. Proto neustálá frustrace, že se vlastně nic nemění. Samozřejmě! Když je proti vám 90% veřejnosti a 95% peněz a když je druhá strana nekonečně schopnější, tak toho asi moc neprosadíte. Zatímco milionchvilkaři a pořadatelé Prague Pride fakticky řídili Fialovu vládu, hrdinové demonstrací z Václaváku neprosadili nic, co by Babiš nechtěl i bez nich.

Na jednu stranu to může být frustrující, jenže ono to taky znamená, že národní strana jedná nekonečně  umírněněji a pragmatičtěji. Že má k dispozici podstatně více schopností definovat problémy a řešit je. Pak premiér nemusí být žádný brilantní génius a stejně má nesrovnatelně lepší výsledy než druhá strana. Vlastně je válka rozumných proti fanatikům.