Druhý pohled z 3.10: Rozumný svět odstínů šedé

Pokládám Ondřeje Neffa za tragický případ mentální degenerace. Z jednoho z nejzajímavěji myslících lidí v zemi se postupně stal tupý opakovač sorosovských frází. A tak mě vyloženě potěší každý záblesk, kdy napíše něco chytrého. Třeba tohle:

"V době, kdy jsme doháněli USA a brigády socialistické práce plnily plán na sto patnáct procent a přitom nešlo koupit hajzlpapír, rekultivaci nám záviděli v celé Evropě a jezdili ji studovat a napodobovat. Ekologisti ji nenáviděli. Prosazovali „sukcesi“, tedy „samovolnou obnovu“. Znáte ji ze Šumavy a z dalších lesních oblastí, postižených „ochranou přírody“. Teď tam ale nechoďte, hrozí požáry."

Ve skutečnosti se ta plánovaná rekultivace ukázala jako nebezpečný nesmysl, nicméně to není podstatné. Zajímavé je, když člověk dokáže v rámci režimu, který pokládá za ohavný, ocenit nějaká konkrétní opatření.

Daniel Kahneman (jediný držitel Nobelovy ceny za psychologii) zařazoval mezi nejčastější selhání rychlého povrchního myšlení to, že si svět rozdělíme na dobré a špatné. Chceme pak, aby dobří byli dobří ve všem a špatní byli špatní ve všem. Tak to naše hlava potřebuje. Když se ten obraz stírá a dobří jsou v něčem špatní a špatní jsou v něčem dobří, máme tendenci cítit se divně.

... plný text této glosy je určen pouze pro čtenáře Plné verze Hamplova druhého pohledu. Můžete si ji objednat >> zde <<.