Druhý pohled z 31.7.: Manifestní a latentní – upřesnění
Ivo Budil byl v pondělí hostem superVIP klubu Ilony Švihlíkové. Jedná se o skupinu kolem 10 lidí, kde bývá příležitost hodně se ptát a vyjasnit záležitosti, na které není v přednáškových sálech dost prostoru. V tomto případě šlo o vztah mezi manifestním a latentním kapitalismem.
Nejprve základní vysvětlení pro ty, kdo nečetli jeho Dějiny kapitalismu ani nechodí na jeho semináře. Podle profesora Budila je latentní kapitalismus takový, ve kterém bohatství podléhá politické moci. Panovník (případně oligarchie, případně lid) rozhoduje i v hospodářských věcech. Může změnit ekonomické poměry, zavést regulace, v krajních případech vyvlastnit nebo dokonce nechat boháče zavřít či popravit. To není jen komunistické. Evropští panovníci tak běžně postupovali, pokud jim boháči začali dělat problémy. Manifestní kapitalismus je podle Budila takový, kde naopak bohatství vládne politické moci, úkoluje ji a případně odvolává krále či premiéry.
To je podstatné mimo jiné proto, že v dějinách občas přichází okamžiky, kdy je pro kapitál (ať už ho představují vlastníci, manažeři či někdo jiný) výhodnější zavřít fabriky a přeorientovat se na burzovní spekulace, investice do nemovitostí apod. Pokud takový okamžik přijde v době latentního kapitalismu, politická moc prostě nedovolí zavřít doly a fabriky. Pokud přijde v období manifestního kapitalismu, není, kdo by se postavil na odpor.
To, co prožíváme jako civilizační krizi, je v Budilově terminologii vlastně jen přechod od latentního k manifestnímu kapitalismu.
Až sem to čtenáři znají. A teď, co zřejmé není. Když v rámci různých šťouravých dotazů vysvětloval profesor Budil svou koncepci podrobněji, vyjasnil, že většinou jsou potenciálně přítomny obě formy a je spíše otázkou konkrétní situace a konkrétních osobností, co převáží. Je možný přechod z latentního k manifestnímu i naopak. Kapitál nikdy nebude úplně zkrocen. Stačí pár chyb, slabost státní moci či podcenění situace a síla kapitálu může převládnout. A naopak. Kapitál často není schopen zabránit tomu, aby energický a chytrý politik opět zavedl kapitalismus latentní (ukázkovým příkladem je Francie po druhé světové válce). Vítězství státu nad kapitálem není konečné, ale konečné není ani vítězství kapitálu nad státem.
