Druhý pohled ze 17.2.: Jak se pozná demokracie
V rozhovoru s Janou Bobošíkovou jsem prohlásil, že v České republice není demokratický režim, nýbrž oligarchická diktatura a že postup vůči opozici je celkem mírný ne díky ústavním zárukám, nýbrž v důsledku kombinace setrvačnosti a zbabělosti aktivistů režimu.
Dostávám logické otázky, jak se pozná, které označení režimu je přijatelné a výstižné. Vždyť někomu mohou poměry připadat demokratické a někomu jinému tyranské. Jde jen o naše pocity? Nebo je možné najít nějaké objektivní měřítko, které by musel akceptovat každý?
Samozřejmě, technicky je možné přisoudit jakémukoliv režimu jakoukoliv nálepku. Klidně můžu napsat, že Česká republika je sultanát nebo obrovský pionýrský tábor. Klíčová otázka zní, které z těch označení má největší predikční (předpovídací) sílu.
Vezměme třeba případ Tomia Okamury a jeho trestního stíhání.
- Pokud je Česká republika „standardní demokracií“, tedy režimem podobným poválečné západní Evropě, pak je Okamurovo trestní stíhání absolutně nemyslitelné. Stejně jako bylo tehdy nemyslitelné, že by funkcionáři komunistických stran byli stíháni za vyvolávání třídní nenávisti.
- Pokud je oligarchickou diktaturou zbabělců, pak můžeme čekat popotahování, a případně odsouzení, ale nikoliv třeba popravu.
- Pokud je Česká republika sultanátem, pak Tomio Okamura přijde o hlavu.
- Pokud je obrovským pionýrským táborem, pak přijde o 10 bodů a ještě bude veřejně napomenut při ranním nástupu.
Stejné cvičení si můžete udělat pro jakoukoliv situaci. Potom stačí počkat, co se stane, a bude jasné, které označení je nejvýstižnější.
