Prolomení hradeb dvojka
Bude islamizace celé Evropy dovršena ještě během této generace? Zůstane aspoň jeden stát, kde islám nebude státním náboženstvím? Na tyto a podobné otázky se autor snaží odpovědět v Prolomení hradeb dvojce. Nabízí různé scénáře dalšího vývoje a identifikuje některé faktory, které rozhodnou o pravděpodobnosti či riziku naplnění těchto scénářů. V centru zájmu zůstávají velké byrokratické organizace (zejména nadnárodní) a nová aristokracie jako společenská vrstva. Teorie z prvního Prolomení hradeb musela projít revizí, protože některé trendy se potvrdily (např. stupňující se neschopnost, zbabělost a sebevražedné chování nové aristokracie), ale jiné nikoliv (např. nedochází k formování kontraelity a neroste se ani schopnost nižších vrstev prosazovat vlastní zájmy).
Kniha je opět psána velmi čtivým jazykem (podle recenzentů je „napínavá jako detektiva“ a „čte se sama“), je ale vybavena rozsáhlým poznámkovým aparátem.
Přibližně 20% textu je převzato z původního Prolomení hradeb, takže je kniha dobře srozumitelná i pro ty, kdo původní text neznají.
Mapa knihy
Předmluvy Petra Hampla, Jana Kellera a Roberta B. Spencera
Ukázka:
Za prvé. Roli hraje v poslední době tolik populární exponenciála. Když máte v zemi jednu mešitu o 100 členech, relativně snadno můžete přijmout opatření, které zabrání dalšímu růstu jejich vlivu. Když máte v té stejné zemi milionovou komunitu, je přijetí jakéhokoliv opatření (byť i jen velmi mírného) velmi obtížné. Islamizace má přirozenou tendenci zrychlovat.
Za druhé. Před třemi lety jsem předpokládal, že teroristické útoky probíhají spontánně, a že ani hlavy muslimských komunit nejsou schopni zvládat vlastní radikály. V tuto chvíli se vše naopak zdá, že násilí je pečlivě odměřováno. Tak, aby byly národy udržovány ve strachu a aby byly ve strachu udržovány i vlády. Jako by ve veřejném prostoru visela nevyřčená nabídka: Když nás necháte přebírat jeden region za druhým, když budete sami zavádět další a další prvky islámského práva a když budete dost přísně postupovat proti všem nepřátelům islámu, nebude docházet k dalším velkým atentátům a těch menších bude jen omezený počet.
Za třetí. V Prolomení hradeb jsem podcenil konverze Evropanů k islámu. Některé věznice ve Velké Británii i jinde fungují jako obrovská náborová střediska, ale k islámu poměrně často přechází i různé celebrity. Ale to je jenom menší část problému. Byrokraticko-manažerská masa v tichosti přijala muslimskou obec jako své nové nadřízené. Podle toho jsou školeni policisté, podle toho jsou vynášeny rozsudky, podle toho jsou měněny osnovy, podle toho jsou psány korporátní směrnice. Do značné míry můžeme tvrdit, že Evropané a Američané si své země islamizují sami. Džihádisté jen pobaveně přihlížejí, a občas pohrozí. Před staletími museli otroky na válečných lodích bičovat. Noví otroci vše vykonají dobrovolně, a ještě jsou vděční.
První kapitola, o otaznících, které vyvolává probíhající islamizace Evropy
Ukázka:
Z prohlášení evropských politiků je skutečně zřejmé, že zatímco někde spolupracují na islamizaci vlastních zemí (Velká Británie, Německo, Švédsko), někde veřejně označují chování muslimských aktivit za problém, a chtějí zavést programy proti radikalizaci (Francie, Rakousko).
Jenže to naráží na dvě překážky. Za prvé. Dosavadní programy prevence proti radikalizaci nefungují. Jeden z pachatelů zločinů popsaných na začátku kapitoly byl označován za vzorného absolventa programu proti radikalizaci[1]. O rok dříve se stalo, že džihádista vraždil dokonce cestou z konference, na které byl předváděn jako ukázkový příklad toho, že deredikalizační program přetváří radikály v mírumilovné muslimy[2]. Nejde jen o jednotlivé případy, stejný obraz dávají i odborné studie[3].
A to se zabýváme pouze snahou přesvědčit nejradikálnější část muslimské komunity, aby přestala zabíjet nevěřící (násilí vůči domněle vlažným muslimům zcela uniká jakékoliv pozornosti, jako by ani neexistovalo[4]). Přesvědčit je, aby v Evropě neprosazovali své historické společenské uspořádání, o to se nikdo ani nepokouší. Když se na začátku roku 2021 pokoušel Emanuel Macron přimět vedoucí muslimských komunit ve Francii, aby se vzdali takových „hodnot“ jako vyhlašování trestů smrti nad odpadlíky, vysmáli se mu.[5]
Druhá kapitola o tom, proč nás náš mozek zrazuje, když ho potřebujeme nejvíc
Ukázka:
Jak nedávno připomenul český historik Adam Votruba[1], dochází k největšímu přesunu obyvatel od stěhování národů. Jak velký to má význam, to člověku dojde teprve, když si uvědomí, že civilizace byla fakticky budována teprve poté, co se lidé usadili na určitém území, a že masové přesuny obyvatelstva jsou podle všeho neslučitelné s civilizovaným životem. Analýza Centra pro studium politického islámu[2] zase ukazuje, že zavádění islámu v České republice probíhá rychleji, než tomu historicky bývalo v těch zemích, které byly předtím poraženy muslimskými armádami.
Jak je tedy možné, že lidé nepanikaří? Jak je možné, že vlády nejsou vystaveny obrovskému tlaku, aby situaci řešily? Proč to není ve veřejné diskuzi problém číslo jedna?
Vnímání společenských rizik závisí na tom, do jaké společenské vrstvy příslušíte. Patříte-li k těm nahoře, očekává se od vás, že za hlavní problémy budete pokládat klimatickou změnu, růst nacionalismu a Rusko. Na opačném pólu zase židovské spiknutí, činnost tajných společností, očkování, mobilní telefonování apod. Migrace je vnímána jako téma naprostou většinou společnosti[3]. Ale střet civilizací?
Třetí kapitola o tom, čím je naše civilizace jedinečná
Ukázka:
Nebudu čtenáře unavovat dlouhými výklady o civilizaci a kultuře[1]. Podstatné pro nás je, že pokud chceme – společně s ostatními lidmi – vést takové životy, na jaké jsme zvyklí[2] nebo po jakých toužíme, potřebujeme k tomu tři skupiny věcí.
Za prvé. Předměty. Kniha, kterou právě čtete. Hrníček na kávu. Káva v tom hrnečku. Vaše oblečení. Možná vaše brýle. Židle, na které sedíte. Obrazy na stěnách. Peněženka ve vaší kapse a občanský průkaz v té peněžence. Ventily na potrubí, které do vašeho domu přivádí vodu. A miliony dalších předmětů, které společně vedou k tomu, že můžeme žít celkem bezpečně, svítit, topit, mít co jíst, užívat léky a všechno ostatní.
Za druhé. Vzorce chování. Náš život usměrňován tím, že určité chování je vhodné a vyžadované, zatímco jiné nepřijatelné. Něco je zapsáno v zákonech, ale mnohem víc toho nikde zapsáno není. Čteme knihy, jíme (většinou v sedě), zdravíme se, pracujeme, v obchodě si bereme věci a dáváme za to peníze, zvyšujeme hlas na děti, když zlobí, používáme různá slova při různých příležitostech … vedeme spory, svádíme ženy, diskutujeme na poradách, pereme se v hospodách, přejeme si dobrou noc a tisíce dalších věcí. Pro každou situaci máme v hlavě návod, jak si počínat. A ten stejný návod mají ve svých hlavách i ostatní. Máme i společné povědomí o tom, co je nevhodné (jako třeba hlasité říhání při slavnostních obědech) nebo dokonce nemyslitelné (třeba pojídání jiných lidí).
Za třetí. Ideály a příběhy, které jsou v pozadí a bez kterých by to všechno nefungovalo. Prvních pár hodin nebo dnů by se možná nic nepoznalo, ale pak by se náš svět rozpadl. Nejprve chování, a později bychom nebyli schopni ani vyrábět a udržovat ani ty předměty. To odkazuje k pojmům jako čest, odvaha a zbabělost. K historickým příběhům, mravoučným ponaučením, náboženství a filosofickým knihám.
To vše vzájemně souvisí. To nás a naše blízké obklopuje. To usměrňuje naše životy, a zároveň nám to pomáhá ty životy vést.
Čtvrtá kapitola o tom, co by znamenal pád Západu pro zbytek světa
Ukázka:
Vzpomínáte na Pipi Punčochatou a na jejího tatínka, který měl domněle být černošským králem? I když odhlédneme od knihy, je za tím reálná představa. Evropský dobrodruh přijde do exotické země, stane se tam králem a bude vládnout podle místních zvyklostí. To není jen otázka jednotlivých osobností[1], ale celých velkých organizací. Třeba britská Východoindická společnost, která fakticky dobyla Indii (a od které Indii později převzalo britské impérium) dlouho pracovala s představou, že vytvoří nezávislý celek, který bude dědicem říše velkých mogulů.[2]
Vedle toho zastávalo mnoho představitelů Západu názor, že lidé mimo náš civilizační okruh mají být prostě ponecháni na pokoji. Nanejvýš s nimi máme směňovat zboží. A není to jen názor posledního století. Třeba proti nejvýznamnějšímu budovateli britského panství v Indii Warrenu Hastingsovi byl po návratu do Velké Británie veden monstrproces, ve kterém byl obžalován z krutého jednání vůči domorodcům, likvidace jejich kultury, korupce, zneužívání pravomoci atd. I když byl po 13 letech osvobozen, soudní proces jej zruinoval a Hastings umíral jako zlomený muž.[3]
Všechny tyto proudy a názory se navzájem mísily, jejich představitelé spolu obchodovali a navzájem se podpláceli. Ale také vedli spory a občas i války[4].
Pátá kapitola o myšlenkových zásadách, které nám pomohu najít příčiny současného hroucení Západu
Ukázka:
V první řadě jde o to, že myšlení se musí posunout od chaotického „vytváření názoru“, což zpravidla zahrnuje nejrůznější netříděné dojmy a zjištění k určitému pevnému rytmu.
Na začátku je zapotřebí položit správnou otázku. To je mnohem obtížnější, než to na první pohled vypadá. Když se například zajímáme „proč zanikla Římská říše?“, ve skutečnosti nás spíše zajímá „byl zánik Římské říše způsoben něčím, co by mohlo způsobit i zánik našeho světa?“ Bez toho rozšíření a zpřesnění zájmu by nám skutečný příběh historie Římské říše nedal víc než četba knihy z žánru fantazy, možná dokonce méně. Všimněte si, že rozdíl mezi oběma otázkami je velmi malý. Spor, jestli člověk pochází z opice, je zase ve skutečnosti sporem o to, je-li přijatelné aplikovat na lidské chování stejná pravidla a výzkumné metody jako na chování jiných živočichů. Zmizí-li tato vazba, ztratí spor o prehistorické dějiny na naléhavosti.
Otázka, kterou kladu v této knize, přesně zní: Jak můžeme zabránit tomu, aby naše civilizace a kultura zanikla a aby bylo naše území kolonizováno příslušníky islámské civilizace? To lze rozdělit do tří otázek:
- Jaké jsou příčiny toho, že k tomu dochází?
- Jak ty příčiny mohou být odstraněny?
- Co pro to mohou udělat normální lidé bez politické moci a obrovských majetků?
Šestá kapitola o tom, jak se vyznat v problému, který je nekonečně složitý
Ukázka:
Nicméně západní civilizace se vyvíjela dál. Za cenu nezměrných obětí dokázala porazit zvrácený režim hitlerovského Německa, mimochodem režim, který byl Spenglerovými myšlenkami do značné míry formován[1]. Dokázal skoncovat s masivní dětskou úmrtností, prodloužit lidský život, vymýtit bídu, přinést tisíce a tisíce nových vědeckých objevů, vyslat kosmonauta na Měsíc, poskytnout každé domácnosti chladničku a automobil, a snížit neúnosné sociální rozdíly. Svět se stal konečně místem, kde život může být příjemný. Poprvé v dějinách.
Ale nejen to. Zvyšovala se lidská inteligence (především v důsledku stále lepší výživy)[1]. Porodnost se srovnala s možnostmi, zlepšoval se stav životního prostředí[2], a rostl také zájem o duchovní záležitosti. Pokud můžeme usuzovat z měřitelných ukazatelů, jako je návštěvnost bohoslužeb, prodej religiózní literatury či zájem o náboženská témata vyjadřovaný v dotaznících, Evropa 20. století byla tak duchovním místem jako nikdy předtím[3]. Klesal vliv těch církví, které měly v předcházejících obdobích monopolní postavení, ale to lze těžko označovat za příznak úpadku. Je otázka, jak je to s uměním, protože bychom museli srovnávat starého Mozarta s dnešním Mozartem a nedokážeme ještě říci, kdo tím dnešním Mozartem je. Ale zcela jistě se zvýšila interpretační úroveň, a zcela jistě násobně stoupl počet návštěvníků galerií[4].
Zkrátka, Spengler mluvil o zániku civilizace, která mířila vzhůru a zlepšovala se ve všech ohledech. Pro nás je podstatné a nešťastné, že on a podobní autoři naplnili veřejný prostor chmurným pocitem, že všechno je černé a všechno je špatně. Mimo jiné proto, že je pak obtížnější vidět, která období jsou opravdu úpadková a kdy jde pouze o osobní subjektivní pesimistický pocit. Navíc nám pocit, že „všechno je špatně“, nepomáhá. Potřebujeme vědět, co je špatně a co špatně není. Potřebujeme rozumět tomu, proč se některé věci kazí rychle a jiné pomalu (nebo vůbec). A potřebujeme pochopit příčiny.
Sedmá kapitola, kde začneme rozplétat záhadu civilizačního kolapsu, ale pozornost budeme věnovat hlavně byrokracii
Ukázka textu:
Samozřejmě existují rychlé odpovědi. Některé z nich jste už určitě slyšeli. To je tím, že se všichni mají příliš dobře. Nebo je to proto, že jsou všichni na peníze a opustili morální hodnoty. Nebo je za tím špatná výchova, ti lidé jsou prostě rozmazlení. Nebo je to odpadnutím od náboženství. Nebo je to špatnou náboženskou doktrínou. Nebo tím, že se rozšířila nějaká nesprávná filosofie. Nebo tím, že zhodnocování kapitálu narazilo na bariéru. Nebo tím, že systém je vůči pracujícím příliš mírný[1].
Mnohé z těch odpovědí obsahují nějaké pravdivé jádro. Ale žádná z nich nestačí. Vždyť podstatná část obyvatel západního světa proti 90. letům zchudla! Proč by se měly problémy blahobytu objevovat po zchudnutí, a nikoliv před ním?[2] Návštěvnost bohoslužeb už několik desítek let klesá, ale třeba v USA je vyšší než před 100 lety[3]. Přitom právě v Americe působí rozkladné jevy nejvýrazněji. Výchova dětí je stále mírnější minimálně od konce 19. století[4]. A proč by měla reprodukce kapitálu narazit na bariéru právě dnes a ne třeba v 70. letech?
Osmá kapitola, ve které se vyjasňuje, jak je to s těmi elitami
Ukázka:
Ono to vlastně není historicky neobvyklé. Každý vládce je závislý na svých přímých podřízených, služebnících, rádcích a ochráncích, a musí se podle toho chovat. I ten nejhorší samovládce a obávaný despota. Dějiny jsou plné příkladů, kdy palácová garda odstranila vládce, který zkřížil jejich zájmy. V dnešním světě to není jiné.
Tohle všechno by mohlo vyvolat dojem, že velké vlastnické rodiny odstrčeny, a že moc převzali šikovní kluci z chudých rodin, co umí řídit výrobu a finance nebo počítat. Ani náhodou. Dosavadní popis bychom mohli spíše shrnout tak, že příslušníci stále stejných rodinných dynastií vládnou jiným způsobem z jiných pozic. Bývalo tomu tak, že rozhodoval autokratický vlastník s doutníkem. Dnes jeho vnuk rozhoduje z pozice vrcholového manažera, který vlastně za nic nemůže a jenom pracuje pro blaho kohosi. Samozřejmě za patřičnou odměnu. Součástí kultury, kterou musí vytvářet, je předstírání toho, že to místo nezdědil, ale získal ho ve férové soutěži, a že jeho práce vytváří nějakou hodnotu. Jenže copak je nějaký vrcholový manažer odměňován podle toho, jak dobře se mají zaměstnanci nebo jestli produkty zákazníkům opravdu pomohly? O postavení generálního ředitele rozhoduje pouze a výhradně schopnost uhájit vlastní židli vůči všem konkurentům. A soutěž to je opravdu nesmírně tvrdá. Nicméně je vyhrazena lidem, kteří chodili na správné univerzity, byli tam členy správných klubů, trávili dovolenou na správných místech, mluví správným přízvukem, mají pečlivě vypěstován správný vkus na umění a pochopitelně správné politické názory. Vlastně to odpovídá situaci, kdy různí synovci krále a jiní příbuzní soutěžili o postavení na královském dvoře. Rozhodně to není tak, že by bylo vypisováno otevřené výběrové řízení a mohl v něm uspět kdokoliv.
Je to přehnané? Nehrají přece jen určitou roli i schopnosti a odborné znalosti? Odpověď známe od doby výzkumů Daniela Kahnemana (to je ten psycholog ověnčený nobelovkou, kterého zde opakovaně zmiňuji), který testoval rozhodovací schopnosti vysokých manažerů, především ve finančním sektoru, a zjistil, že nejsou o nic lepší než házení kostkou! Nebo než onen orangutan. Orangutan ani kostka by ovšem nedokázali přednést působivou prezentaci a přesvědčit kolegy, že je výhodné schválit návrh. Experimenty na harvardské univerzitě[1] zase ukázaly, že k cestě nahoru (a k udržení pozice v managementu) potřebujete úplně jiné vlastnosti než k efektivnímu řízení jakékoliv práce.
Devátá kapitola o tom, proč má nová aristokracie tendenci podporovat v zásadě jakoukoliv migraci do svých zemí
Ukázka:
Západní společnosti se vlastně začínají v řadě ohledů podobat společnostem před průmyslovou revolucí. Jenže v řadě ohledů jsou zase úplně jiné. Jedním z rozdílu je stabilita. Společnosti před průmyslovou revolucí byly stabilní. Katastrofy přicházely zvenčí – války, neúrody, změny klimatu (tedy ochlazení), epidemie… bylo toho dost, s čím se lidé museli vyrovnávat. Ale nepřicházely katastrofy zevnitř. Společnost byla stabilní a lidé mohli spoléhat, že pokud nepřijde některá ze zmíněných pohrom, budou v dalších letech a dalších generacích žít aspoň stejně dobře jako dosud[1].
Současné západní společnosti nejsou schopny takovou stabilitu zajistit. Mimo jiné proto, že obsahují kombinaci dvou institucí – zdánlivě nenápadných – které jsou schopny rozmetat jakýkoliv společenský řád. Těmi dvěma institucemi jsou akciová společnost a akciová burza.
Kombinace akciové společnosti a burzy s akciemi totiž otevírá nekonečnou soutěž o to, kdo bude mít akcie dražší. A dražší je bude mít ten, kdo vykáže vyšší zisky. Každý kvartál musíte mít vyšší zisky než předtím, jinak cena vašich akcií klesá. Tržní mechanismus, který je zdravý k tomu, aby se nevyráběly věci, které nikdo nechce, ten stejný tržní mechanismus má v tomto případě zničující dopady.
Kapitola desátá o islámu
Ukázka:
Druhým mýtem je údajně tolerantní režim muslimského Španělska. Opět údajný doklad o tom, že islám je dobře slučitelný s evropským přístupem a životním stylem, s naší racionalitou a naším humanismem.
Detailnější pohled do učebnic dějepisných knih ale ukazuje, že to bylo mnohem složitější. Ve Španělsku se vystřídaly dva islámské režimy. V tom prvním vládla dynastie Umajjovců, předtím vyhnaná z arabského světa a často označovaná za odpadlickou. Logicky bychom tedy mohli čekat režim tolerantnější než v jiných částech muslimského světa, a opravdu tomu tak bylo. Nemůžeme si ovšem představovat toleranci v evropském smyslu, a to ani toleranci ve smyslu evropského středověku.
Nemuslimové mohli v umájovském režimu žít, pracovat a obchodovat, ale měli postavení lidí druhé kategorie, vystavených každodennímu šikanování. O svobodném praktikování náboženství nemohlo být ani řeči. Nevěřící platili speciální daň, což si nemůžeme představovat jako další poplatek, ale jako částku rozhodující mezi slušným životem a hladověním. Do toho občas nějaký pogrom se spoustou mrtvých a občas poprava nevěřícího za údajné rouhání (což nebyly vůbec ojedinělé případy, stačilo naštvat nějakému muslima, který si pak vymyslel, že vás slyšel rouhat). Tak tomu bylo za těch nejmírnějších muslimských vládců. Třeba takový Abd al-Rahman III, přezdívaný „obránce víry“, byl fanatik, který rozpoutal krutovládu se vším všudy. Popravy nevěřících patřily ke každodennímu životu a občas dokonce ze svého balkónu přihlížel hromadnému zabíjení nemuslimů. V jeho paláci byly tisíce sexuálních otrokyň, další byly prodány na trzích do ciziny. Otroci byli získáváni tak, že vládce prostě sebral nevěřícím jejich děti. Kdo měl ale štěstí a žil za lepšího umájovského vládce, mohl jakž takž přežít[1]. Není divu, že většina obyvatel „dobrovolně“ přešla k islámu.[2]
Tak tomu bylo do roku 1130 našeho letopočtu, kdy byli vlažní umájovci svrženi a nahraženi berberskou dynastií Almohadů s mnohem pravověrnějším vztahem k islámu a mnohem tvrdším postojem k nevěřícím.
Kapitola jedenáctá o tom, jak islám dobývá Západ
Ukázka:
Islám na to jde jinak. Nedokáže soutěžit vědou, uměním ani výrobní produktivitou[1]. Nedokáže nabídnout přitažlivý civilizační vzor, který by ostatní chtěli napodobovat. Zato má dobyvatelský nástroj zvaný džihád. Už 1400 let je stejný, a za těch 1400 let na něj nikdo nenašel odpověď. Džihád, to nejsou jen atentáty a válečné akce, to je celý aparát aktivit směřujících k likvidaci neislámských civilizací. „Podrobení nepředstavuje pouze ústřední pojem islámského náboženství, nýbrž i základní politický princip ve VŠECH zemích pokládaných za islámské. V žádné nejsou lidé nemuslimské víry uznáni za rovnoprávné… dokud se islámu zcela nepodrobí,“ shrnuje to výstiženě Thilo Sarrrazin[2].
Zahrnuje vedení války, zastrašování, migrační vlny, sňatky, podplácení, získávání vlivu na školství a média, dobročinnost, kriminalitu, vyvolávání občanských konfliktů. Džihád je všechno, co vyvolává strach nevěřících, komplikuje jim život a vytváří tlak, aby konvertovali k islámu, nebo vstoupili do podřízeného stavu vůči muslimské komunitě. To potvrzuje i řada svědectví sociálních pracovníků, podle nichž muslimští pachatelé nevidí žádnou jasnou hranici mezi drobnou krádeží a bombovým útokem. Přechod mezi kriminalitou a terorismem je plynulý.[3]
Dvanáctá kapitola, kde nám metafora obklíčeného města pomůže pochopit, proč je to ještě horší
Ukázka:
Přitom je mezi otevírači bran jen velmi málo těch, kdo tak činí s jednoznačným zlým úmyslem. Většinou to jsou prostě jen byrokraté. Chovají se tak, aby si zvýšili rozpočet a postoupili na vyšší příčku v aparátu, a samozřejmě, aby si udrželi přízeň nové aristokracie. Nejsou vycvičeni k tomu, aby mysleli na něco jiného. Jestli se někdo z nich dostane ke čtení této knihy, jeho ukázněný mozek ji pravděpodobně úplně vytěsní. Po pár minutách ji zařadí do kolonky „nacionalistická xenofobie“ a zaměří se na něco důležitějšího.
Co je tím důležitějším? V prvním vydání této knihy v roce 2018 jsem psal o podpoře veřejných záchodků pro menšiny. Pokládal jsem to za humornou absurdní nadsázku. V roce 2022 jsou genderové záchodky běžným požadavkem politické korektnosti[1]. Zkáza postupuje rychleji, než jsem si uměl představit.
Mozek nového aristokrata (a zájemce o členství v nové aristokracii) tedy není schopen položit si otázku, co všechno by islamizace Evropy znamenala. S přáteli (z nichž každý je také konkurentem a dozorcem) se navzájem ujistí, že čtenáři této knihy jsou vedeni pouze hloupostí a frustrací z chudoby. Možná budou mít pravdu, lidé schopni přemýšlet o civilizačních souvislostech si na záchodkové granty nesáhnou.
Třináctá kapitola o tom, jestli jsou taky nějaké důvody k optimismu
K islámu například přecházejí někteří příslušníci těch vrstev, které jsou (velmi nepřesně) označovány jako krajně pravicové. Přesněji by bylo možné to definovat tak, že islám se ukazuje jako velmi přitažlivý pro určitou část bojovných ultrakonzervativců, zpravidla pocházejících z katolického prostředí[1]. V příklonu k islámu zpravidla hrají roli vztahové problémy uvnitř vlastních hnutí či politických stran, porážka v interním konfliktu a vztek na vlastní civilizaci, že není schopná podporovat vlastní obránce[2]. V takové fázi je osloví jiný bývalý evropský ultrakonzervativec, který k islámu konvertoval již dříve. Z dříve pronásledovaných lidí vytlačených na okraj společnosti se stávají zvýhodňovaní myslitelé obdivovaní multikulturními intelektuály. Pokud jsou známější, začínají být zváni do televizí a dalších velkých sdělovacích prostředků[3].
Není tedy divné, že někteří očekávali, že britský antiislámský aktivista Tommy Robinson cíleně umisťovaný do věznic ovládaných muslimskými gangy, který byl několikrát surově zmlácen a jen těsně unikl smrti, že Tommy Robinson nakonec přejde na islám. V roce 2018 dokonce takovou fámu převzala řada médií. Bylo by to logické, a nebyl by první.
Ostatně, i mě po prvním vydání Prolomení hradeb oslovilo pár lidí, kteří se mi snažili vysvětlit, jak úžasná je duchovní hloubka islámu a jaké všechny výhody by to přineslo. Pokaždé z toho byla celkem zajímavá e-mailová komunikace, která se ovšem časem ukázala jako neplodná.
Čtrnáctá kapitola, o tom, jak to může pokračovat
Ukázka:
Kdybych byl vládcem vesmíru nebo šéfoval některé z těch tajných skupin, jaké mají už tisíce let řídit svět, podnikl bych následující.
Rozbil bych největší organizace. Rozbil bych nadnárodní korporace i nadnárodní politické organizace typu OSN a EU. Omezil bych kontakty mezi manažery těch organizací – nikoliv zákazy, ale takovým nastavením podmínek, aby bylo více důvodů mluvit s podřízenými než s manažery jiných organizací. Vrátil bych převážnou část ekonomiky na národní úroveň, a v příliš velkých státech na regionální úroveň. Nastavil takový daňový systém, aby žádná firma nemohla překročit určitou velikost. Dramaticky bych omezil mezinárodní pohyb kapitálu, mezinárodní výměnu zboží a možnost pracovat v zahraničí. To by stačilo.
Zůstaly by třídní rozdíly, ale vládnoucí třída v žádné zemi by nebyla tak početná, aby dokázala vytvářet a udržovat svůj pohled na svět, svůj životní styl a své vlastní hodnoty. Nedokázala by se izolovat od nižších vrstev – stejně jako to ještě před pár desetiletími nedokázali boháči na západě ani komunističtí funkcionáři na východě. Úspěch jednotlivců by závisel na úspěchu země či regionu, ve kterém žijí. Cesta nahoru by šla spíše přes vyřešení nějakého problému než přes poklonkování globální vládnoucí vrstvě. Byly by posilovány jiné vlastnosti a jiné charakterové rysy, což by naprosto přirozeně vytvořilo tlak na jiné výchovné styly.
Nikdo by nemohl věřit, že dovoz džihádistů vlastně nevadí, protože by měl mezi známými chudé lidi žijící v sousedství těch džihádistů. Bylo by těžké věřit, že facka dítěti je důvodem ke státními zásahu, protože by se každý denně setkával s lidmi, kteří tak své děti vychovávají a viděl by, že jim to funguje.
Patnáctá kapitola, která je vlastně nejdůležitější. Co s tím můžeme udělat my.
Ukázka:
Každý krok směřuje v zásadě ke dvěma alternativám budoucnosti. V první z nich stojí proti nové aristokracii masa hloupých nevzdělaných neschopných zmatených lidí, vzájemně izolovaný a naprosto závislých na supermarketech, velkých sítích a úředních rozhodnutí. Lidí, kteří mohou být naštvaní, ale na jejichž hněvu nezáleží.
Ta druhá alternativa vypadá tak, že proti rozpadající se nové aristokracii stojí lidé, kteří jsou chytří, vzdělaní, schopní a organizovaní a do značné míry nezávislí. Lidé, kteří jsou schopní domluvit se sami a vyřešit nejrůznější problémy – bez podpory velkých úřadů a velkých organizací. Pak bude naděje, že se z takových lidí zformuje hnutí schopné prosadit změnu.
Skutečná budoucnost bude někde mezi. Jde o to, jestli bude blíže té první nebo té druhé možnosti. Něco nás posunuje k té první, něco k té druhé. A jsou to věci podstatnější než politické názory. Pokud je někdo nadšeným příznivcem Evropské unie a globálního vládnutí a vybuduje místní nezávislou řemeslnou komunitu, udělá proti globálním strukturám víc než jakýkoliv profesionální politik či organizátor demonstrací. A tu práci udělá nevědomky. Podporujme ho v tom, i když nečte Hampla.
Doplněk, kde je pár poznámek, co se nevešlo jinam
Ukázka:
Další vlna „moderní levice“ se objevila v 90. letech. Z předcházející převzala patos útoku na obyčejné lidi a jejich životní styl. Tuto agresivitu ale spojila s respektem ke globálnímu volnému trhu a podpoře amerických válek. Z leninského hesla „Všechnu moc sovětům“ se postupně vyvinulo „Všechno moc nadnárodním korporacím!“. Útoky proti západní civilizaci jsou vedeny mnohem radikálněji než v předchozí vlně. Už není zpochybňován jen životní styl, ale agresivně se útočí i tak základní záležitost, jak je pohlavní identita, formuje se protibělošský rasismus a další útoky míří na základy západní racionality. Třeba matematika nebo studium dějin jsou označovány za „rasistické“. Jak píše profesor Keller, běžní lidé jsou tak vystaveni útokům ze dvou stran zároveň. Na úrovni kultury je rozvracen jejich životní styl a morální přesvědčení, na úrovni ekonomické míří vývoj ke stále ostřejší konkurenci na trhu práce a stále dražšímu životu.[1]
Islamolevičáctví je vlastně třetí vlnou anticivilizační levice. Přebírá veškerý radikalismus předchozí vlny a spojuje jej s podporou džihádu. Fakticky počítá s rozdvojenou společností. Privilegovaná muslimská komunita bude praktikovat středověký islám, zatímco pro podřízené masy tu je genderový extrémismus, klimatické šílenství a všechny ty „vymoženosti“, které k tomu patří. Islamolevičáctví umožňuje spojit dosud protichůdné ideologie – v části společnosti můžete dát homosexuálům postavení privilegované menšiny a o kus dále mohou být shazováni ze střech. Můžete mít kvóty na ženy v managementu i mlácení manželek. V případě konfliktu je islám nadřazený. Obě části pak spojuje nenávist vůči západní civilizaci.