Glosy za červen 2023

27. 8. 202326. 9. 2023 Petr Hampl

O anglosaském rasismu (30. 6. 2023)

Národní kultury se liší, a to včetně otázek, jako přístup k lidským rasám a rasové příslušnosti. V anglosaském myšlení je rasa naprosto klíčovým pojmem, a to napříč politickým spektrem. Rozdíl je jen v tom, kdo které rase fandí. V Rusku naproti tomu vůbec nedokážou pochopit, proč by mělo být podstatné, jaký odstín pleti někdo má nebo jak má rovné či šikmé oči. Velmi rezervovaný vztah k myšlence rasy mají i další slovanské národy. I české prostředí je v zásadě nerasové. Občas tu jsou problémy s chování různých etnických skupin, případně s tím, jaké chování je jim připisováno (třeba i neoprávněně). Ale vůbec tu neznáme, že by se měla řešit rasová čistota. Ani ty nejextrémnější skupiny se takovými věcmi nezabývají.

Když už se s opravdovým rasismem setkáme, máme pocit prvku cizí (anglosaské) kultury. Něco jako McDonald.

Penzijní (30. 6. 2023)

Nové penze budou nižší,
Okrajinci jsou nám bližší,
solidární povinně,
v politické rovině.

(Autor: Komunista bez místa)

O Americe (30. 6. 2023)

Tentokrát se vracím ke staršímu textu Guillaume Faye, kde francouzský myslitel upozorňuje, že americká společnost se může během jedné či dvou generací úplně změnit, a s tím i americké chování ke zbytku světa, a zvláště v Evropě. Ano, dnes jsou Spojené státy okupační mocnost, jejíž aktivity ohrožují bezpečnost a blahobyt občanů středoevropských států více než kdokoliv jiný na světě. Ale za pár let tomu tak být nemusí. Amerika není náš principiální civilizační soupeř. Na rozdíl od islámu, pro který je naše likvidace základní civilizační hodnotou.

A já bych dodal. Stejně jako není naším principiálním soupeřem pravoslavná ani čínská civilizace.

O multikulturalismu důsledně (29. 6. 2023)

V Paříži zase hoří auta, jsou demolovány obchody a chátra ničí všechno, k čemu se dostane. Bude spousta zraněných a možná i nějací mrtví. Stalo se zvykem, že právě tohle probíhá pokaždé, když policisté zastřelí nějakého nebezpečného zločince. Prý se tomu říká multikulturalismus.

Doporučuji francouzským policistům, aby vzali své spoluobčany s migračním původem vážně, a aby se přizpůsobili jejich zvyklostem. Pokaždé, když bude nějaký policista zabit nebo těžce zraněn ve službě, nechť policie zaútočí na čtvrť, kde ten člověk žil, a všechno tam zapálí a rozmlátí. Je přece správné vycházet cizincům vstříc a respektovat jejich kulturu.

Je zvláštní, že žádná česká politička nepláče kvůli statisícům Ukrajinců, které posílá na smrt v naprosto zbytečné válce. Kvůli českým lidem by taky neplakala.

O Alianci pro rodinu a humanitárních dezinformacích (29. 6. 2023)

Křesťané ze všech denominací se postavili proti Alianci pro rodinu. Čtete to ve všech novinách? Téměř jistě ano. Je to pravda? Není. Ve skutečnosti se proti Alianci pro rodinu postavily necelé dvě desítky vyšinutých individuí, jejichž význam spočívá čistě v tom, že mají účet na nějaké sociální síti (stejně jako miliony jiných lidí) a že sami sebe nazývají influencery. Jinými slovy, ti všichni dohromady by nestačili ani na jediný místní sbor v nejmenší vísce. Nezastupují absolutně nikoho.

Takže po případu, kdy Aliance pro rodinu údajně překroutila nějaké výzkumy (což byla nehorázná lež, nic takového se nestalo) tu máme druhou kampaň, kdy velká médii koordinovaně prosazují dezinformaci. Ale tentokrát je to dezinformace humanitární, takže je to vlastně v pořádku.

Vlastně ne, nešíří dezinformaci. Docela obyčejně nestydatě lžou.

Dlouhé kanóny, krátký rozum (28. 6. 2023)

Ještě k Budilovu textu o ideových kořenech současný anticivilizační levice. Je to text zásadní a je plný skvělých postřehů. Budil píše mimo jiné:

„Obávám se, že konzervativci typu Yorama Hazonyho nebo Douglase Murraye neznají svého nepřítele. Bojují jinou válku v odlišném století.“

Naprosto výstižně. A mohli bychom k nim přidat i Jordana Petersona.

Obávám se, že za tím omylem je neuvěřitelně špatné vzdělání mají ikon anglosaského konzervatismu. Píšou zásadní soudy o společenském vývoji založené na docela obyčejné neznalosti sociálních dějin. Komentují Marxe, aniž by měli potuchy, o čem Marx vlastně psal. V posledních letech takhle komentují i Johna Locka, aniž by kdy přečetli cokoliv z Johna Locka. A ono to nevadí! V tom prostředí je normální být nevzdělaný.

Aby nedošlo k mýlce. Pokládám je za zásadní myslitele. Jejich vzhled je v mnoha věcech pronikavý. Myšlenky, které formulují, jsou důležité. Ale co se týče znalostí, nesplňují ani ty podmínky, jaké u nás byly před pár lety běžně kladeny na doktorandy.

To je anglosaský svět. Dlouhé kanóny, krátký rozum.

Na světě probíhá více než 50 konfliktů. Opravdu se musíme do každého z nich zamotat, abychom nebyli další na řadě? Jak je možné, že “další na řadě” nejsou třeba Švýcaři a Rakušani?

O vládě dětí (28. 6. 2023)

Mluví se o případu Jiřího Černického, který odchází z Vysoké školy umělecko-průmyslové, kde vedl jeden z ateliérů. Odchází? Přesnější je, že byl vyštván. Zajímavé je, že Černický není žádný konzervativec. Jeho pozici nelze ani označit ani jako „umírněný konzervatismus zdravého rozumu.“ Konec konců, on sám ve svém prohlášení zdůrazňuje, že „…v rámci Sametové revoluce a po ní pomáhal tato témata otevírat, komunikovat a tím měnit pohled na ně k lepšímu. Mám na mysli lidská práva, emancipaci menšin, lidí s jinou sexuální orientací, genderovou problematiku a názory spojené s rasovou nespravedlností, jakož i respekt k odlišným kulturám.“

V čem je tedy problém? Ve věku. Černický je padesátník, a to je samo o sobě dost špatné. Buď bude neustále provádět sebekritiku a podbízet se dvacetiletým, nebo musí pryč.

Margareth Meadová už před mnoha desetiletími psala o tom, že existují kultury, ve kterých platí, že ti nejmladší jsou vlastníky moudrosti a všichni starší se od nich musí učit. A ti dnešní mladí, až dospějí, zase se budou učit od ještě mladších. A pořád dokola.

Pro tyhle kultury je typické, že nemusí řešit žádný problém. Nepotřebují tudíž technologické znalosti. Nepotřebují organizační znalosti. Nepotřebují analytické schopnosti. Nepotřebují encyklopedické znalosti. Nepotřebují žádné zkušenosti.

A tak to je. Elektřina je v zásuvce. Jídlo je lednici. Když se ucpe záchod, odkudsi se vynoří údržbář. Státní peníze chodí na účet školy, aniž by někdo musel složitě intrikovat a bojovat o dotace. Přirozená výhoda zkušenějších a vzdělanějších mizí.

Staršího skeptického člověka napadá, jak dlouho to může vydržet. Ani Margareth Meadová nenašla žádnou kulturu, kde by to fungovalo dlouhodobě.

O srovnání dvou společností (27. 6. 2023)

Můj oblíbený blogger Big Serge zveřejnil dlouhý výklad o Prigožinově vzpouře a uvedl tam – mimo jiné – zajímavý postřeh. A sice srovnání reakce americké a ruské společnosti. Předloni, když sorosovští aktivisté ovládli centra měst se svými násilnými protesty, tak se společnost fakticky zhroutila. Policie přestala zasahovat, davy zahájily rabování, různé skupiny lidí po sobě začaly střílet (byli i nějací mrtví) a náčelník generálního štábu řešil, jaké obrázky má na sociálních sítích. Kdyby ti protestující byli schopnější a ještě lépe organizovaní, mohli zničit nebo ovládnout velkou část USA.

Minulý týden proběhla v Rusku vzpoura elitní vojenské jednotky. Na Moskvu táhla bojová kolona, včetně obrněných transportérů a tanků. Tedy nesrovnatelně vážnější situace. A jak jinak Rusko reagovalo! Všichni zůstali na svých místech, všichni dál plnili svoje povinnosti, nikdo nezačal rabovat, nikde nevznikly nepokoje a všichni významní dali jednoznačně najevo, že budou bránit stávající řád.

No, hlavně, že nemají splachovací záchody.

O elitářství a logickém myšlení (27. 6. 2023)

„Zákony logiky jsou všeobecně platné a staví každého na stejnou úroveň. Proto jsou podle Nietscheho jen fintou, jíž se lůza snaží získat převahu nad tím, kdo je jí ve skutečnosti nadřazen a pokořit ho. Řídit se vlastními instinkty je vznešené, řídit se logikou znamená ustupovat davu.“ Tak to formuloval John Carey v knize Intelektuálové a masy.

Vidím to z opačné strany, ale nedokázal bych to formulovat lépe. Kdykoliv se nějaká skupina začne cítit nadřazená ostatním, jsme v průšvihu. Ať už proto, že ti lidé mají pocit, že jsou morální osobnosti. Nebo, že se cítí stát „na straně Západu“. Nebo, že je profesionálním bojovníkem proti dezinformacím. Nebo, že se cítí být odolnými vůči manipulaci. Nebo, že viděli nějaká konspirační videa nebo se jinak dozvěděli tajemství, jaké jim dává převahu.

Logické myšlení naopak počítá s tím, že existuje univerzální správná metoda řazení myšlenek a posuzování jejich správnosti, která je přístupná všem. Každý může investovat energii do toho, aby se tu metodu naučil. A každý každého může kontrolovat. Neexistuje nikdo, kdo by stál nad tím. Neexistuje žádné učení, které by stálo nad tím.

O souměrné hlouposti (26. 6. 2023)

Pokud vás štvou zfanatizovaní hlupáci, kteří litují toho, že nás Němci nevyhladili a dokonce jsou občas schopni zajít až tak daleko, že, že litují osvobození Rudou armádou, pak vězte, že podobný problém existuje i na opačné straně. V západní Evropě můžete narazit na intelektuály, kteří nadávají na americké vylodění v Normandii, protože to prý zničilo Evropu.

„Evropa, kdysi kolébka mocných říší, byla degradována na pouhou loutku na světové scéně, která tančí podle tempa udávaného americkými loutkáři. Její bohaté kulturní dědictví a identita byly pohlceny dravým chřtánem americké popkultury, takže Evropa se stala jen matným odrazem své někdejší velikosti,“ říká jeden z nich.

A v kruzích opravdu vzdělaných lidí (tím nemyslím papouškování politicky korektních frází na současných univerzitách) se znovu začínají číst staří protiameričtí autoři, podle kterých je americký kapitalismus horším zlem než nacismus – nebo aspoň srovnatelným. Autoři jako Francis Parker Yockey a Jean-François Thiriart.

Mezi námi, je to stejná blbost, jako když někteří čeští amerikohujeři nadávají na Rudou armádu. Z Němců se tehdy stalo esenciální zlo a kdokoliv je pomohl porazit, zaslouží hlubokou vděčnost. A udělal svět lepším.

O nadpřirozených schopnostech Martina Fendrycha (26. 6. 2023)

Asi už o té věci víte. V Třebíči se jim stal na lidové slavnosti trapas, když striptýzové vystoupení určené pro tatínky bylo omylem předvedeno malým dětem. Každý je samozřejmě pohoršen, a každý si samozřejmě musí detailně prohlédnout to vystoupení. Jak jinak.Tak to prostě chodí. Záležitost k pousmání.

Jenže to bychom nemohli žít v zemi řízené liberálními intelektuály. Takže veřejnoprávní Český rozhlas honem publikoval text analytického titána Martina Fendrycha, který vám vysvětlí, že jde vlastně o boj proti diskriminaci a genderové nespravedlnosti. Chlapi mohou chodit bez trička a žena nesmí udělat striptýzové vystoupení pro děti. Taková šikana! Přitom na ženských prsou prý není nic závadného. Takže příště nám pan Fendrych asi doporučí předvádět souložení, protože na počínání nových dětí taky není nic špatného.

Souhlasím, že na ženském těle není nic nesprávného ani nečistého, ale řekl bych, že to pořád ještě neznamená, že striptýz je podívaná pro děti. A taky bych řekl, že Martin Fendrych má neuvěřitelnou schopnost. Ať píše na jakékoliv téma, vyjde z toho jako idiot. Totéž platí o redakci Českého rozhlasu.

Jak to vidí Scott Ritter (25. 6. 2023)

K množství teorií a dohadů o tom, co se děje v Rusku, přidávám výklad Scotta Rittera. Jevgenij Prigožin byl skutečným národním hrdinou. Po vítězství u Bachmutu, ale nejen tam. Jeho Wagnerovci na řadě míst bojovali takovým způsobem, že to obyčejným Rusům vracelo národní hrdost a že to lidi na naší straně přivádělo k zoufalství. To, co říkal, navíc hodně rezonovalo nejen mezi obyčejnými lidmi, ale i mezi vojáky. Armádní velení je zkorumpované a neschopné, válka by se měla vést profesionálněji a daleko tvrději.

V takové situaci mohl snadno přecenit svou pozici a dojít k názoru, že ho národ vidí v roli osvoboditele. Že když se postaví na odpor proti armádnímu velení, připojí se k němu velká část armády i lidové masy. Zvláště, když ho šikovně motivují přátelé z britské, ukrajinské či jiné rozvědky.

Jenže když došlo na lámání chleba, nepřipojil se k němu vůbec nikdo. Ani jedna armádní jednotka, ani jeden místní guvernér, ani jeden politik…Nikdo. Žádné projevy lidové podpory. Takže po pár hodinách zněla jediná otázka: Jak z toho vycouvat a zůstat naživu.

O ruských “silovčících” (25. 6. 2023)

O skutečném či předstíraném pokusu o puč se budeme postupně dozvídat další a další informace a něco se nejspíš nedozvíme vůbec. Ale něco velmi podstatného se přece jen rýsuje. Potvrzuje se určitá nespokojenost s Putinovou vládou uvnitř ozbrojených sil a nejspíš i části ruské veřejnosti. Jenže proč! Putin a jeho lidé jsou pokládáni za příliš prozápadní, příliš smířlivé a příliš ohleduplné. Pokud by západní snahy o odstranění Putina byly úspěšné, nastoupí na jeho místo nějaký fanatik, který nenávidí Západ, a který chce válčit naplno – bez ohledu na civilní oběti – se vším, co Rusové mají k dispozici. Nic nenasvědčuje tomu, že byl v Rusku někdo, kdo projevuje ochotu k ústupkům vůči Západu a kdo by mohl být brán vážně.

Někteří gaučoví válečníci se utěšují tím, že Rusové nemají odvahu zahájit velkou jadernou válku. Nejspíš mají pravdu. Ruský jaderný útok by tedy mířil pouze proti západní Ukrajině, Pobaltí a střední Evropě. Washington, New York a Londýn by zůstaly ušetřeny.

O samozvaných vychovatelích mas (24. 6. 2023)

Kolikrát už jste slyšeli nářky, že většina lidí se zajímá jenom o slevy a seriály? Že nemají zájem o to, co se ve společnosti děje. Že nakonec hodí hlas manekýnovi, loutce vytvořené reklamním průmyslem, protože je jim to jedno. Že je to příznak zániku civilizace.

No tak si přečtěte tohle: „Příslušníci mas, šťastně hltající komercionalizovaného reklamního průmyslu, si vytvořili falešné vědomí a přestali vnímat svět tak, jak by se líbilo reklamním frankfurtským teoretikům.“ Těmi frankfurtskými teoretiky byli příslušníci radikální anticivilizační levice, tedy otcové dnešní neomarxismu.

Opakují se tedy dějiny? Je dnešní „alternativa“ jen další verzí neomarxistického hnutí? Existují zcela zásadní rozdíly. Ten hlavní je v tom, že tehdejší kapitalistický systém dokázal zajistit setrvalý růst životní úrovně, zlepšování všeobecně dostupného vzdělání a rozumnou míru bezpečí. Přistoupit na tu hru, užít si zábavy a podřídit se pravidlům systému – to dávalo ze strany pracujících perfektní smysl. Proč bojovat proti systému, který funguje? Dnes se z hlediska běžného občana a pracujícího všechny oblasti zhoršují. V tom je každé z těch hnutí jiné, dokonce bychom mohli říct opačné.

Tehdejší neomarxisté sice bojovali proti kapitalismu, ale tak, aby to nepoškodily zájmy těch nejbohatších. A taky jim padaly odpovídající granty. Protože se jim přesměrovat odpor ze stávek za zvýšení platů a z úsilí o změnu poměrů k něčemu psychologickému, vzdálenému, abstraktnímu a neuchopitelnému. Kdo mohl odhadnout, že to jednou přispěje ke zničení celé civilizace?

I dnes existuje taková verze „alternativy“, které se podařilo přesměrovat lidovou energii z úsilí o změnu poměrů k fantazijním konspiračním příběhům, boji proti moderní medicíně a dalším naprosto nesmyslným cílům. A taky se téhle verzi dostává tiché podpory mocenské elity.

Zkrátka, v něčem jsou si ty hnutí velmi podobná, v něčem jsou úplně jiná.

O karikatuře na válečnický stát (23. 6. 2023)

Rusko je uprostřed války proti téměř celému Západu a vynakládá na tu válku tři procenta HDP. To jen, aby si člověk mohl udělat představu, jak nesmyslně gigantická suma jsou ta dva procenta, na která přistoupila současná vláda. Co se týče výdajů, stáváme se válečnickým státem.

Ovšem takovým válečnickým státem, který není schopen střežit vlastní hranice. Který není schopen instalovat protivzdušnou obranu kolem velkých měst, elektráren, přehrad atd. Válečnickým státem, který není schopen vycvičit domobranu.

A to ještě musíme vzít v úvahu, že náš ukazatel HDP je – oproti Rusku – nesmyslně nafouknutý spoustou položek od nesmyslných finančních transakcí až po odhad prostituce. Ruský HDP má mnohem blíž k tomu, co se reálně vytěží nebo vyrobí.

Potisícáté o spojování (22. 6. 2023)

Ve studiu Triko s Petrem Štěpánkem jsem vyjádřil nadšení nad spojováním SPD a Trikolory. Konečně přestanou propadat hlasy a přestane být vynakládána energii na prázdno. A vyjádřil jsem naději, že je to krok ke straně, která má více proudů a křídel.

Jako volič a vnější pozorovatel říkám, že bych v tom spojenectví rád viděl i KSČM. A snad by KSČM mohla udělat to, že by kvůli takovému spojenectví změnila název. Ať se na komunismus díváme jakkoliv, je to ideologie první poloviny 20. století. Zní snad třeba Strana pracujících méně vznešeně? Prospělo by to SPD a Trikoloře a i pro KSČM by to byla rozumnější strategie než pokusy o aliance s různými bizarními konspiračními teoretiky.

Taky jsem vyjádřil názor, že spojování má smysl jenom tam, kde se nejedná o spojování nul.

Poperte se! (22. 6. 2023)

Další zajímavost z Velké Británie. Před generací tam žila v nájmu v bytě vlastněném soukromým nájemníkem jen desetina lidí, dnes je to třetina. Zároveň s tím se zdvojnásobil počet lidí, kteří pronajímají byty.

A pochopitelně se kupí problémy. Lidé zjišťují, že na vině nejsou vždy jen korporace, ale že i drobný vlastník bytu chce vydělat. Celý život šetřil, podařilo se mu koupit si druhý byt a teď cítí právo, aby mu to zvedlo životní úroveň. Nebo – ještě hůř – jsou ti lidé zadlužení. Takže musí tlačit, bez ohledu na to, jak je na tom nájemník. Někteří majitelé bytů jsou velmi slušní, ale jiní nejsou slušní vůbec. Jsou tvrdí a nemilosrdní. Logicky to vede k ostrým konfliktům, obě strany mají pocit, že právo a morálka je na jejich straně, obě strany jsou naštvané, obě mají tendenci překračovat hranice. Navíc je trh určován tím, že bytů je méně než lidí, a že nové jsou tak druhé, že si nemůže dovolit žádný pracující.

Hloupá reforma (privatizace a liberalizace trhu) tedy vedla k vytvoření nepřátelských tříd a nepřátelských vztahů mezi lidmi. Předpoklad, že to urychlí výstavbu nových bytů, se samozřejmě nenaplnil.

U nás to vidíme jen okrajově a nemá to tak dramatickou podobu, ale není pravda, že by to tu nebylo vůbec. Mrazí mě, když slyším, jak starší lidí, cítící se být dobrými vlastenci, se vysmívají mladým Čechům za to, že si nedokážou našetřit na byt. A ti stejní lidé si pak stěžují, že mládež nemá zájem o vlastenectví. Ona ta mládež možná taky vidí, jak vypadá vlastenectví v praxi.

Zase jsme přišli o kus iluze, že trh vede k harmonii. Trh vede k harmonii, když je řádně regulován a když se obchoduje v dobré morální atmosféře. Když jsou lidé systematicky vedeni k tomu, že si mají pomáhat a vycházet si vstříc a že zisk nesmí být na prvním místě.

A ne tak, že se jim hodí kus kosti. Poperte se!

O bezdůvodném pocitu nadřazenosti (21. 6. 2023)

V českých zemích byla všeobecná školní docházka zavedena roku 1774. Ve Velké Británii roku 1880. V českých zemích vzdělanci horlivě usilovali, aby se co nejvíc vzdělanosti dostalo ke všem. Angličtí vzdělanci, literáti a umělci naopak řešili, jak zabránit nižším třídám v přístupu ke vzdělanosti.

Pokud by byla Velká Británie posuzována se stejnou přísností jako Rusko nebo Čína, museli bychom konstatovat, že je to ze samé své podstaty zaostalá nekulturní kastovní společnost, které se dařily jenom vojenská tažení – od námořního lupičství až po bezdůvodný útok na Čínu a koloniální výpravy. Něco jako moderní Hunové.

Byl by to jednostranný pohled. Angličané mají taky úžasnou literaturu a nádherné výtvarné umění, dokázali dotáhnout k dokonalosti eleganci životního stylu, udělali strašně moc pro rozvoj vědy a techniky a pomohli zastavit Hitlera, i když spíše shodou náhod (z hlediska logiky britského myšlení měli být na jeho straně).

Ale z takových dvou odlišných úhlů se můžeme dívat téměř na každého. Snad jen na islámu nejde najít nic pozitivního.

Rozhodně ale Angličani nejsou a nikdy nebyli v pozici, která by jim umožňovala nárokovat kulturní nadřazenost vůči zemím střední Evropy.

O beznadějné zastaralosti progresivismu (21. 6. 2023)

Vždycky mě fascinuje, kolik lidí je schopno strávit večer na relativně nudné sociologické přednášce. Třeba minulý týden v Brně, kdy bylo v restauraci Bogota opět nabito do posledního místečka a pár lidí stálo. Užívám si to, baví mě, ale je to fyzicky náročné. Zvláště v kombinace s rozběhem akademie. Člověk pak nemá čas na psaní nových knih. Takže jsem i trochu rád, že končí přednášková sezóna. A těším na 4. září v Blansku.

Ta přednáška se jmenovala O beznadějné zastaralosti progresivismu a vypíchl jsem zajímavý kontrast. Zatímco různí Trumpové, Orbánové, ale i třeba představitelé čínské civilizace předkládají odvážné vize nových technologií, růstu životní úrovně a nového lepšího světa, “progresivisté” fakticky žijí minulostí a celý jejich “pokrok” spočívá v tom, že zavádějí ještě víc pohlaví, ještě víc zákazů a snaží se vojensky napadat ještě víc zemí. Snaží se udržet při životě zanikající uspořádání, ale nejsou schopni nabídnout nic nového.

O konci… čeho vlastně? (20. 6. 2023)

„Málokdo mohl tušit, že když se Rusko rozhodne ukončit masakr Rusů na východě Ukrajiny, urychlí tím kolaps Západu. Ve skutečnosti hovoříme o procesu, který začal v 80. letech 20. století přijetím neoliberalismu jako hlavní ideologie v anglosféře a širším impériu USA“ píše Hans Vogel na Arktosu.

Nikdo? No třeba nějaký Hampl to ve svých Poznámkách o elitách, válce a míru napsal docela jasně. Buď bude Rusko zcela zničeno, nebo se zhroutí současný ekonomický a politický model Západu (tzv. „liberální hegemonie“). Jakýkoliv kompromis bude jen odkladem a předehrou k prvnímu nebo druhému řešení.

O časopisu Argument (20. 6. 2023)

Článek Ivo Budila o ideových základech současné nové aristokracie je patrně nejvýznamnější text, jaký se v českých nezávisle-opozičních kruzích objevil za posledních několik let. Zcela jistě ho přeložím do angličtiny, protože může zásadní i pro americkou politickou debatu.

Není náhodou, že vyšel právě na stránce časopisu Argument, protože tento portál Ilony Švihlíkové a Veroniky Sušové-Salminen postupně získal pozici jediného nebulvárního opozičního média. Aby nedošlo k mýlce. I jiná média občas publikují něco zajímavého, ale převažuje orientace na lajky. Neřeší se kvalita, řeší se návštěvnost a počty lajků. Když chtějí čtenáři a posluchači vesmírné ještěry, dostanou vesmírné ještěry. Tak postupuje i třeba Tucker Karlson.

V časopise Argument se naopak řeší kvalita, ověřují se fakta a publikují články, které jsou důležité – bez ohledu na počet lajků. Postupně tak vzniklo médium, které o několik tříd převyšuje celý zbytek opoziční scény.

K vlastnímu článku Ivo Budila se ještě vrátím. Tentokrát aspoň první ukázka:

Soudobá aktivistická ideologie, která prostupuje západní politické, mediální a akademické sféry, není derivátem neomarxismu, jak se často ozývá z konzervativních kruhů, ale produktem neomalthuziánství, jež ze své podstaty podrývá sílu lidského rozumu. Neomalthuziánství je ideologií nadnárodních korporací, z nichž se rekrutuje nová aristokracie. Čelíme tak globální alianci neoliberalismu a neomalthuziánství, která není nijak překvapivá vzhledem k příslušnosti Thomase Roberta Malthuse k anglické liberální ekonomické škole a sympatiím, jimž se Malthusovo dílo těšilo v devatenáctém a dvacátém století mezi liberálními mysliteli. Nad soudobým Západem se nevznáší přízrak Karla Marxe, ale duch mluvčího Britského impéria, které kdysi změnilo svět v planetární apartheid a Anglii rozštěpilo – slovy Benjamina Disraeliho – na dva nesmiřitelné národy: bohaté a chudé.

O sledovacích technologiích (19. 6. 2023)

„Technologie, které jsou využívány pro dohled a sledování, mohou umožňovat svobodu slova, a naopak,“ píše Yuk Hui v knize Technodiverzita.

Pochopitelně! A bylo tak tomu po celé dějiny západní civilizace. Technologie se stávaly stále vyspělejšími a svobody přibývalo. Přestože vládli různí despotové a přestože ty technologie používali proti lidem. Nebylo to přímočaré, ale základní trend takový byl.

Poučit se z dějin znamená využívat toho principu. To znamená zcela racionálně se ptát, jaká rizika (přesně) vznikají a zároveň se ptát, jak ta rizika ošetřit (což nejspíš bude jinými technologiemi). Nebo můžeme propadat panice, zmateně pobíhat, nechat si mysl zaplavit emocemi, bezmocně se podřizovat, a nakonec říkat „my jsme to věděli.“

Jako s očkováním. Někde začali budovat vlastní centra, aby měli napříště vývoj a výrobu vakcín pod vlastní kontrolou. Jiní povykují, že celé očkování je podvod a že viry nemohou z principu ublížit lidskému organismu.

O Koněvce (19. 6. 2023)

Tak Koněvova třída už nebude Koněvova. Ukázalo se totiž, že jednotky maršála Koněva osvobodily Osvětim dřív, než stateční obránci Západu před ruskými hordami stihli dokončit likvidaci podlidí. To se neodpouští. Zvláště dnes, když nová vládnoucí elita obdivuje jednotky SS a podporuje jejich obnovu.

Ale ta praktická stránka! Tisíce nových občanek, vizitek, reklamních cedulí, propagačních materiálů… miliony a miliony. Kdo to má všechno platit? A je docela dobře možné, že za pár let aktivisté zjistí, že žižkovský starosta Karel Hartig sahal na koleno své služce a všechno může vypuknout znova.

O Foreign Affairs (18. 6. 2023)

Asi nejvýznamnější neokonzervativní médium Foreign Affairs už taky ztrácí nezlomnou víru ve vítězství. Tentokrát v článku Samuela Charapa, což je seniorní analytik Rand Corporation, tedy z hlediska anglosaské diskuze nejváženější expert. Charap doporučuje nadále dodávat zbraně, ale zároveň tlačit Ukrajinu k jednání.

Což je normální. Kdykoliv dojde na válku se silnějším soupeřem, tak to nejlepší, co může slabší stát udělat, je a) ukázat, že je schopen způsobit citelné ztráty, b) zároveň vyjednat rozumný kompromis. Když vyjdeme z oblíbeného přirovnání gaučových válečníků k roku 1938, pak i tehdejší správný československý postup měl být bránit se a zároveň jednat. Nakonec ztratit třeba karlovarsko, ale zachránit většinu země. Ostatně, stejně postupovali v roce 1939 Finové proti Sovětskému svazu.

Je veliká škoda, že ta jednání neproběhla, dokud ještě NATO se svými ukrajinskými jednotkami představovalo impozantními vojenskou sílu. Teď, když jsou jednotky zhroucené, sklady prázdné a mediální prostor plný hořících německých tanků, bude všechno mnohem obtížnější.

Je ovšem třeba přiznat, že RAND Corporation volá po ukončení války už minimálně rok.

Mezitím jsme obklopeni pořád stejnými články o tom, že slavně vítězíme a že Rusko se už brzy úplně zhroutí. Od února 2022 slyšíme pořád stejné fráze, které jsou zjevně generovány bez ohledu na dění na bojišti.

O muslimské nejlepší praxi (17. 6. 2023)

Zabiják, který předminulý týden ve Francii zaútočil na maminky s malými dětmi na dětském hřišti, tentokrát nebyl muslim, ale křesťan. Tak nám to alespoň tvrdila média, včetně Seznamu. Je tudíž jasné, že to nemělo nic společného s islámem… znáte to. Triumfovali rasisté, že to prý ti lidé mají v krvi. A triumfovali progresivisté, že je to prý otázka těžké osobní situace.

Uplynulo pár dnů a všechno je jinak. Samozřejmě to byl muslim. Samozřejmě vraždil v pokřikem „Aláh ve veliký“. Pouze měl falešné papíry, a vydával se za křesťana.

Mimochodem, když muslim zakrývá svou víru, aby mohl lépe vraždit nevěřící, jedná v plném souladu s pravidly svého náboženství. Mohamed osobně takovou lest doporučoval.

O kalifornských učitelích (16. 6. 2023)

Učitelé v Kalifornii už zase stávkují. Člověk se jim vlastně nemůže divit. Žijí ve státě s nejmarnotratnější státní správou na světě a oni sami jsou na tom tak, že si stěží vydělají na postel v nějakém sdíleném bytě. K tomu musí poslouchat řeči o tom, jak je osobnost učitele životně důležitá pro správný rozvoj dětí.

Takže pochopitelně stávkují. Jenže za co stávkují! Nestávkují za lepší platy, ale za to, aby bylo do osnov zařazeno víc protibělošského rasismu. Zbláznili se? Obávám se, že správné vysvětlení je jiné. Politicky korektní věci člověk podporuje, když řeší své osobní postavení a svůj osobní osud. Když se chce prosadit v konkurenci a vyšplhat se nahoru. Na úkor ostatních. Takoví lidé věří v ohrožení globálního klimatu, toxickou maskulinitu, 68 pohlaví a vinu bílé rasy. Nebo lidé extrémně hloupí, což u učitelů asi nebude tak časté.

Za lepší platy by stávkoval ten, kdo by se cítil součástí společného celku s ostatními učiteli. Patříme k sobě, jsme jedno, společně bojujeme proti vrchnosti. Pak má smysl se domáhat lepších platů a lepšího zacházení. Když sice mluvím o společné zájmu, ale v hlavě mi šrotuje, jak ty ostatní přechytračit, mluvím o globální spravedlnosti.

Všimněte si, že nová levice prosazuje loterii, kde vítěz bere všechno. S tím, že každý doufá, že vyhraje právě on. Je lhostejné, jestli ta loterie bude mít podobu burzovních transakcí nebo strkanice v politicky korektní neziskovce.

Stará levice preferuje více méně rovnoměrné rozdělení.

Mimo jiné to znamená, že nová levice přesně odpovídá tomu, čemu se před generacemi říkalo pravice.

O tom, jak si naklonit orientálního despotu (15. 6. 2023)

Racionální vzorce chování pomalu blednou, osvícenské ideály pomalu blednou a vracíme se do raného středověku nebo do ještě starších dob. Třeba v tom, když chce mít král dobré vztahy s jiným králem, tak nechá zatknout nepřítele toho jiného krále, který se k němu uchýlil pod ochranu. Hlava toho potížisty může být dobrý dárek. Nebo mu ho pošle živého, ať si spřátelený král užije trochu zábavy.

Tak se dočítáme, že Švédsko vydá Erdoganovi kurdského aktivistu. Pěkně v poutech. Nebude řešit právo na spravedlivý proces, nebude řešit případné mučení, nebude řešit prostě nic. Potřebují od Erdogana nějakou laskavost.

Pan prezident by měl ještě upřesnit, zda mají být zvláštnímu režimu podrobeni jen ti, kdo mají osminu ruské krve (tedy jednoho ruského pradědečka) a více nebo i ti, kdo mají jen šestnáctinu. A taky termín, do kdy musí každý dokázat, že je rasově čistý.

O vztazích mezi etnickými skupinami (15. 6. 2023)

Co mají společného zabití brněnského Roma a šikanování ukrajinské holčičky? Že celá politická elita dala jednoznačně a okázale najevo, že rozlišuje lidi na kasty, a že s příslušníky každé kasty se zachází naprosto jinak. Šikanování ukrajinské holčičky se řeší, šikanování české holčičky by se neřešilo, šikanování romské holčičky podle situace. Když Roma zapíchne Ukrajinec, nic to neznamená. Kdyby ho zapíchl Čech, volalo by se po těch nejtvrdších opatřeních.

Mělo by to být tak, že Česká republika je země, kde budeme doma a kde můžeme čekat slušnější a férovější zacházení, než tam, kde jsme v roli cizinců. Ve skutečnosti je to naopak. Málokde se s námi zachází tak špatně jako v naší vlastní zemi.

Samozřejmě to povede k dalšímu napětí. Samozřejmě, že to ještě zhorší soužití mezi národy a etnickými skupinami. Ale o to přece jde! Čím hůře se lidem povede, čím větším nespravedlnostem bude vystaveni, čím nervózněji budou reagovat, tím větší příležitosti to vytvoří pro profesionální cenzory a nejrůznější represivní profese. Ještě tak nějaký pogrom. To by v Člověku v tísni otevírali šampaňské. A na předsednictvu vlády zrovna tak.

O Counter-currents (14. 6. 2023)

Víkend jsem strávil v jednom slovinském městě na setkání autorů a příznivců s americký webem counter-currents (na obrázku s šéfredaktorem Gregem Johnsonem). Přijelo ke stovce lidí, přičemž jen vzácně člověk narazí na tak vzdělanou a kultivovanou skupinu. Podle všeho mají opravdu dobře načtenou klasickou evropskou literaturu. Když diskutují, tak se navzájem poslouchají. Otázky na přednášejícího jsou otázky a nikoliv doplňující referáty.

Ale celé to kazí ten typický anglosaský zlozvyk. Rasové myšlení! Rasa, rasa, rasa a zase rasa. Tendence vykládat celý svět z genů (respektive naivních představ o genech) a domnělých rasových základů, zatímco záležitosti národů jsou někde na okraji. Hlavně, aby nebyl ten nebo onen židovského původu. Na jedné straně ostrý protibělošský rasismus a na druhé strana „bělošský nacionalismus.“ Úplně slepá větev myšlení.

O malé mořské víle (14. 6. 2023)

Zase proběhla vlna pohoršení, že byla obsazena černoška do role bílé dívky. I když se přiznám, že nevím, proč by malá mořská víla měla být spíše běloška než třeba Filipínka. Vždyť mořské víly plavou po celé zeměkouli a bývaly situovány spíše někam na kraj světa než poblíže Evropy. Problém zjevně není v tom, že by lidé nesnesli pohled na míšenku. Problém je v tom, že jsou na každém kroku převychováváni pubertálními aktivisty, kteří jim ukradli jejich stát. Ano, určitá část publika touží být převychovávána. Ale jinou část publika (nejspíš masivní většinu) to pěkně štve.

Přitom je to zbytečný problém. Třeba v opeře je normální, že 50letá 100kilová bílá pěvkyně hraje 15letou Japonku, a nikomu to nevadí. Ta Pucciniho opera se tak hraje už víc než 100 let. Pravidla žánru jsou prostě taková. Záleží na hlase, nezáleží na vzhledové věrohodnosti. Jenže to pak být stejné pro všechny. A ne, že na jedné straně černocha nesmí hrát ne-černoch a indiána nesmí hrát ne-indián, a zároveň jsou do bílých rolí obsazováni černí herci. Konec konců, dnes už poměrně spolehlivě vím, že odpor proti takovým nespravedlnostem je dán biologicky. Lidský mozek nesnáší výraznou neférovost. Souvisí to s jeho stavbou, není to jen otázka sociálního učení. Když vidíme nespravedlnost, cítíme se špatně. Dokonce i když je to nespravedlnost v náš prospěch, potřebujeme si to nějak odůvodnit či ospravedlnit. Natož, když je to proti nám.

Možná se lidé časem přestanou rozčilovat, ale v pořádku jim to nebude připadat nikdy.

O Fialově převaze a starém Hamplově omylu (13. 6. 2023)

Kde Sobotka skončil, tam Fiala navázal ještě razantněji. Včetně záležitostí, o kterých jsme doufali, že už jsou nadobro vyřešené, jako jsou třeba migrační kvóty.

Co se změnilo proti roku 2015? Proč se dokázali vrátit s tak obrovskou silou. V roce 2015 jsem tvrdil, že už nemají co přidat. Měli drtivou mediální převahu, na tom už nebylo co zlepšovat. Měli drtivou finanční převahu, na tom už nebylo co zlepšovat. Ovládali školství, soudy a státní správu. Pracovaly pro ně tisíce aktivistů v politických neziskovkách. Měl jsem tedy za to, že moc „kavárny“ je na vrcholu a může už jenom klesat.

Byla to chybná analýza. Co jsem tedy zapomněl zahrnout? Určitou roli mohla hrát generační výměna. Pár set tisíc voličů přibylo, pár set tisíc zemřelo. Ale ani kdyby úplně všichni noví byli horlivými podporovateli globalizačních politik a úplně všichni staří horlivými odpůrci, vysvětluje to jen menší část změny.

Co jiného se stalo, s čím jsem nepočítal? Zhroucení opozice! Zmizela protisystémová opozice jako hlas mlčící většiny. Byla nahrazena „alternativou“ s výrazně sektářskými rysy a snahou převychovávat většinu společnosti. „Alternativou“, která se chová, jako by chtěla většinu cíleně odrazovat. A která na tu většinu kašle. Sama nemá jinou ambici než odloudit nějaké dosavadní hlasy SPD pro novou stranu (nebo pro nový slepenec pidistran).

Ani ANO není schopno generovat nové myšlenky a nové osobnosti. Hnutí je zahleděné do minulosti a na křivdy, které mu staly. Doufá, že bude hlasem ze zoufalství. Ale jak ukazují výzkumy, nemusí to stačit.

Na vznik skutečné opozice teprve čekáme. Může vyrůst z ANO, může vyrůst z SPD, možná dokonce i z KSČM, ale může taky vzniknout úplně jinde. Je ale extrémně nepravděpodobné, že by mohlo vzniknout ze současné „alternativy“.

Podruhé o bývalém impériu (13. 6. 2023)

Před pár dny jsem tu psal o tom, že je veliká škoda, že Západ Rusku nedovolil transformovat se z impéria na obyčejný stát. Dal Rusům na výběr pouze ze dvou možností: Buď vydrancování a úplné zničení nebo se znovu stát velmocí.

Před stejným problémem – jen s určitým zpožděním – stojí USA. Dokáže se bývalý světový hegemon změnit na „obyčejnou“ regionální mocnost? Jakkoliv v současné vládě převládají neokonzervativní šílenci, mezi americkou elitou je i dost lidí, kteří by rádi viděli, aby se Amerika už konečně začala věnovat svým problémům. A rádi by viděli, aby změna světových mocenských proběhla bez války.

Špatná zpráva je, že takový ústup ze slávy se bez velké války povede málokdy. Dobrá zpráva je, že nový hegemon – Čína – má potřebnou mentalitu a všechny důvody, aby se to Američanům snažila usnadnit. Žádné prudké pohyby. Žádné přehnaně rychlé změny. Nic, co by mohlo Ameriku vyděsit. Postupně – krůček po krůčku – se přesouvat k novému uspořádání. A dávat Američanům najevo, že to pro ně bude přátelské.

Bude to stačit?

O beznadějné zastaralosti progresivismu (12. 6. 2023)

Donald Trump ve své vizi pro budoucnost Ameriky počítá se založením desítky nových měst od začátku založených na hypermoderních technologiích („život plný sexu, rození dětí a technologických vymožeností“, shrnuje to jeden komentátor), s vývojem nových stavebních technologií, které srazí cenu domů na zlomek současné úrovně (i kdyby měl vývoj zaplatit stát), se všeobecně dostupnými autovznášedly (taky to bude chtít nové technologie) a spoustou dalších věcí. Jak to chce zaplatit? Nejspíš přestane vést války.

Ono to jde vlastně dobře dohromady s čínskou vizí rozvoje, která spojuje důraz na technologický pokrok s péčí o životní úroveň vlastního obyvatelstva.

Dobře to ukazuje, jak nesmírně zastaralí jsou západní „progresivisté“. Dokážou vymýšlet ještě víc pohlaví, ještě víc toho zakázat a bombardovat ještě víc zemí, ale fakticky jen mechanicky opakují generaci staré představy realizované technologiemi, které začínají být zastaralé. Antiglobalistická opozice naopak míří do budoucnosti.

O očkování proti covidu (11. 6. 2023)

Kdo sleduje dění posledních měsíců, nemůže pochybovat o tom, že profesor Hoření je statečný člověk, kterému pramálo záleží na tom, co je korektní a co chtějí slyšet média. Jinak by se nestal jednou z hlavních tváří protiválečné iniciativy.

Před pár dny vydal shrnující článek ke covidové epidemii. Reagoval na antivaxerský příspěvek v MF Dnes a jeho odpověď otiskl „jen“ časopis Argument. Když nechcete vykřikovat, že celá epidemie byl podvod, nesmíte do mainstreamu. Ale hlavně, že to někde vyšlo. Chytří čtenáři si to najdou a ostatní by tomu stejně nevěřili.

Klíčová je přitom následující věta:

„Nepříznivé vedlejší následky vakcinace (jejichž existenci nikdo nepopíral) jsou mnohem méně časté a závažné než následky vlastního onemocnění. A to platí i pro ty méně rizikové skupiny včetně dětí.“

To je totiž jediná podstatná věc, o kterou jde. Na téhle odpovědi by mělo být založeno osobní rozhodování (očkovat, neočkovat) i rozhodování politické (nutit populaci k očkování nebo ne). A k odpovědi na tu otázku existují spolehlivá a jednoznačná data.

Všimněte si, že antivaxeři tuhle otázku úzkostlivě obcházejí. Místo toho se soustředí na vyvolávání emocí. Třeba na zcela formální otázku, jestli nějaké nařízení o lock-downu odpovídalo požadavkům nějakého zákona. Nebo na to, která korporace kolik vydělala. Samozřejmě, že ty výdělky jsou nemravné a pohoršující, ale to to má společného s tím, jak budou buňky mého těla reagovat na jakou chemickou látku? Nebo si snad někdo myslí, že moje buňky se chovají podle toho, jak si stojí akcie Pfizeru na burze? Je to celé naprostá blbost, ale mozek zaplavený emocemi to nevidí.

Nebo jiný příklad. Není tomu dlouho, co chtěl jeden profesionální statistik nějaké data od ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistik). Úřad byl ochoten ta data poskytnout, ale požadoval písemnou záruku, že náš statistika ta data neprodá ke komerčnímu využití ani v tom nebude dolovat údaje o jednotlivých lidech. Zcela správně. Náš statistik ovšem vyvedl nepochopitelnou hysterickou scénu a bulvární server Epocha Times to rozmazal jakožto „zakrývání falšování informací.“ Pro běžného čtenáře to je složité, ale emoce jsou vybuzeny na maximum. O nic jiného nejde.

Znova a znova narážíme na to, že se jedná spor mezi lidmi, co uvažují racionálně a jsou odhodláni říkat i nepopulární věci, a mezi iracionální davovostí. Jako v historii kolikrát.

Na konci nejhoršího týdne (11. 6. 2023)

Mysleli jsme, že záležitost migračních kvót je uzavřená, ale to jsme se tedy spletli. Představitel české vlády minulý týden přistoupil na povinné přidělování migrantů. Jen se to už nejmenuje kvóta. Prostě to bude fungovat tak, že Evropská unie bude nadále lákat celou Afriku, neziskovky je budou převážet přes moře a nějaký centrální úřad je bude přidělovat jednotlivým zemím. Jak konstatuje jedna ze studií EU, české země mají potenciál přijmout řádově 40 milionů migrantů. Kdo premiér Sobotka skončil, tam premiér Fiala plynule navázal.

Aby toho nebylo málo, s rýsujícím se debaklem ukrajinské ofenzivy je tu další možnost prodloužení války. Až dojdou tanky, mohou být do ukrajinské stepi posláni čeští muži. Výcvik nepotřebují a vlastně ani munici, beztak budou zabiti po pár hodinách. Martin Konvička to popisuje cynicky, avšak realisticky. Jenže nejde o Martina Konvičku. Náčelník generálního štábu mluví o takové možnosti už delší dobu, minulý týden jsme slyšeli souhlasné vyjádření od Pirátů a – což je nejhorší – začíná se o tom mluvit i v Americe. Pro Američany to je vlastně skvělý kompromis. Nebudou utrácet svoje peníze, nebudou ztrácet svoje lidi, stačí naznačit nějakému nýmandovi Fialovi z východní Evropy. Česká ani polská krev nikoho bolet nebude.

Tím neříkám, že mám tajné informace a že nás určitě poženou na frontu. Ale kontrolka by měla přepnout ze žluté na oranžovou. To je samo o sobě dost zlé.

Co je proti tomu nějaké snižování důchodů.

O carismu, leninismu a trockismu (10. 6. 2026)

Richard Pipes (citováno dle Téryho knihy Zapomenutý ostrov) definoval čtyři společné znaky leninismu a carismu:

Autokracie
Státní kontrola přírodních zdrojů
Vyžadování absolutní kontroly od poddaných
Státní kontrola informací

Čtenář v roce 2023 v tom poznává liberální demokracii. Ano, to jsou podstatné znaky našeho politického zřízení. Tedy, až na to, že přírodní zdroje nekontroluje stát, ale zahraniční korporace podporované okupačními vojsky a tajnými službami volně působícími na našem území. Pak by to ale znamenalo, že přiléhavé označení pro současný český režim je trockismus.

O bývalých impériích (10. 6. 2023)

Rakousko bývalo impériem a dnes je spokojeným malým státem. Portugalsko vládlo světu a dnes je spokojeným malým státem. Švédsko bylo impériem a pak dokázalo dlouho žít jako spokojený malý stát – než se tam dostali k moci multikulturní fanatici.

Je tragédií, že Západ neumožnil Rusku totéž, přestože o to v 90. letech zjevně usilovalo. Ale bylo to ve světě, kde už taková možnost neexistovala, takže Rusko dostalo na vybranou ze dvou možností. Buď budeš drancováno a bude se s tebou zacházet jako s kořistí. Tvoji obyvatelé budou hladovět. Na tvém území budou řádit teroristické bandy. Tvoji lidé se budou třást před sorosovskými skupinami. Zhroutí se zdravotnictví a všechny veřejné služby. Občas bude někdo prodán do otroctví a jeho blízcí budou bezmocní. Jeden můj dobrý přítel, kterého si jinak nesmírně vážím, ale kterého zkazily roky strávené ve Velké Británii, to popsal, že Rusové byli „civilizováni.“ A pokud se nechceš nechat civilizovat takovým způsobem, nezbývá, než se znovu stát velmocí.

Rusové se rozhodli naprosto logicky, jenže Západu tak vyvstal soupeř, který je schopen – v kombinaci s jinými událostmi – ukončit jeho dominanci.

O sebevražedném útoku (9. 6. 2023)

Těm, kdo se diví debaklu prvních dnů ofenzívy ukrajinských jednotek NATO, těm připomínám, že od začátku války nedokázala západní strana ani jednou prorazit ruské pozice. Takzvaná úspěšná ofenzíva u Chersonu vypadala tak, že ukrajinské jednotky NATO obsadily oblast, kterou ruská strana nehájila.

Za velký ukrajinský úspěch lze naopak označit zničení přehrady Nová Kachovka. Nejen, že se podařilo zaplavit ruské pozice, ale podle všeho došlo také ke zničení obrovské rozlohy zemědělské půdy v ruské oblasti. Je vlastně divné, že to západní propaganda označuje za zločin, a nikoliv za hrdinský čin.

O motivaci zaměstnanců (9. června 2023)

Během večera o koncepce JZD Slušovice (který předevčírem pořádala nadace Železná opona) zaznělo – mimo jiné – velmi zajímavé vystoupení bývalého Čubova náměstka Petra Blahynky. O tom, jak řídit a motivovat lidi.

Blahynka zmínil, že někteří pracovníci jsou motivováni strachem z bídy nebo tím, že si chtějí vydělat. Ale taková motivace podle něj patří do středověku. V našich časech by mělo být normální takové motivování zaměstnanců, kdy šéfové pomůžou člověku najít, v čem je dobrý, co ho dokáže bavit, kde má prostor pro růst, kde práce přispívá jeho k jeho sebeúctě atd. Pod tlakem můžou být manažeři, ale ne zaměstnanci.

Znám řadu podnikatelů, kteří by něco takového rozhodně odmítli. Podle nich má motivace spočívat ve strachu z vyhazovu. Když zaměstnanci pracují špatně, je to nedostatečnou přísností vedení. Jenže k čemu by pak podnikatelé byli? Vždyť stejnou motivaci dokáže vytvořit každý dozorce v gulagu. S tím souvisí pocit, že podnikatelství je kastovní záležitost. Já jsem ten, komu se podařilo založit firmu – tím ostatním vznikla povinnost pracovat na můj blahobyt. Často to jsou v řadě ohledů skvělí lidé, za kterými je nesmírně tvrdá práce. Ale brát zaměstnance jako plnohodnotnou bytost, to pro ně není snadné.

Ale nemá smysl se nad tím rozčilovat, protože se to stejně podle všeho chýlí ke konci. Podnikatelé a české podniky budou buď spolykány korporacemi, nebo přejdou na jiný typ fungování. Včetně jiného zacházení s lidmi.

O České televizi (8. června 2023)

Když přijde mocenská změna, rozpadají se dosavadní mocenské koalice. Třeba v České televizi, kterou společně ovládali pragmatici orientovaní na drancování rozpočtů a ideologičtí fanatici. Teď fanatici přestali potřebovat pragmatiky. To, že se někdo umí třeba dohodnout s Babišem, to už nemá žádnou hodnotu. Ředitele pragmatika tedy nahrazuje ředitel fanatik (LGBT+, multikulti, boj proti dezinformacím, samozřejmě válečnické nadšení atd.).

Můžeme předpokládat, že v následujících měsících budou v tichosti probíhat čistky. Odejdou ti, kdo sice jsou politicky korektní, ale nejsou úplně nejvíc politicky korektní. Kavčí Hory bude ovládat strach a neúprosná soutěž o ideologickou čistotu.

Na Českou televizi je dobře vidět, ale totéž průběžně probíhá ve stovkách organizací po celé republice. Noví vítězové neznají velkorysost ani vděčnost a neumí si představit, že by jejich éra jednou mohla skončit. Jak píšu v Poznámkách o elitách, válce a míru, zfanatizovaný dav nezná minulost ani budoucnost. Ani v České televizi.

Keller na Arktosu (8. června 2023)

Občas přispívám na některé zahraniční alternativní servery a snažím se tam prezentovat české myšlení o společnosti. Protože ho pokládám za zajímavé a protože takový hlas v tamní debatě chybí, zdá se mi. V anglosaském světě je to nastaveno tak, že pokud ukazujete určitou sociální citlivost, musíte zároveň propagovat 76 pohlaví, protibělošský rasismus, multikulti a nekonečné válčení. A pokud se na civilizační věci díváte rozumně, musíte zároveň pracovat pro nekonečný růst korporátních zisků (což je z nějakých nepochopitelných důvodů označováno výrazem “svoboda”). Možnost konzervativní levice je v tamním prostředí nepředstavitelná. A k tomu ještě to, že někoho nezajímají otázky války ras, ani z jedné z ani druhé strany. Nemyslitelné!

Tentokrát jsem na Arktosu publikoval výpisky z klíčových pasáží Kellerova článku Proč si žijeme nad poměry.

Největší úspěch NATO od začátku války (7. června 2023)

Je otázka, jestli se někdy s jistotou dozvíme, kdo rozbil přehradu Nová Kachovka. Je ale více než 90% pravděpodobnost, že se jednalo o akci ukrajinské armády.

A to nejen proto, že Ukrajinci ostřelovali přehradní hráz salvovými raketomety HIMARS (zdroj: Washington Post).

Ono je to taky pro ukrajinskou stranu extrémně výhodné. Dokud hráz ovládala ruská strana, mohla vytvářet dočasné povodně otevíráním a zavíráním stavidel. O tuto možnost přišla. Kromě toho voda zaplavila ruská minová pole a obranná postavení. Tedy ideální příprava pro ukrajinskou ofenzivu. A to neřeším, že zničení přehrady odřízlo část Krymu od vody (což je další vojenský cíl definovaný ukrajinským generálním štábem).

Blogger Big Serge přirovnává útok na Novou Kachovku k útoku na Nord Stream. V každém případě už teď tvrdit, že se jedná o jednoznačně nejúspěšnější válečnou akci ukrajinských jednotek NATO od začátku války.

O misijních náboženstvích (7. června 2023)

„Pravoslaví není misijní náboženství. Je mu vlastní spíš nehybná vznešenost,“ píše Michal Téra v knize Zapomenutý ostrov (během pár dnů bude k dispozici na Českém vlasteneckém knihkupectví). V tom je pravoslaví podobné konfuciánství.

To je obrovský rozdíl proti Západu, který má dokonce dvě velká misijní náboženství, jež navzájem soupeří a občas na chvíli spolupracují. Křesťanství a volný trh. Obrovský rozdíl je ovšem v tom, že křesťanská misie předpokládá, že ze všech se stanou stejní křesťané se stejnými právy. Volnotržní náboženství předpokládá, že ti, kdo jej přijmou, na tom trhu stejně neuspějí a stanou se otroky těch, kdo jim zprávu o volném trhu přinesli.

A pak je tu samozřejmě islám, který stejný princip dovedl až do extrémní zvrácené podoby a udělal z toho základní hodnotu své civilizace.

O manželství (6. června 2023)

„Mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím převládala tendence nepovolovat sňatky osobám, které neměly naději na založení hospodářství nebo živnosti. Ze svobodných se pak rekrutovalo služebnictvo a čeleď“, píše Ivo Možný v knize Moderní rodina.

To byly ty děvečky, které pak rodily levobočky výše postaveným ženatým mužům.

Vzpomeňte si na to, až zase někdy uslyšíte, že do průmyslové revoluce převládala tradiční rodina, a že se to nějak zvrtlo. Opak je pravdou. Tradiční rodina se stala všeobecně dostupnou ve stejné době, kdy se staly všeobecně dostupnými automobily a televizory.

Ivo Možný připouští, že to nebylo vždy tak striktní. Že některým generacím povolovali manželství častěji. Že panovník vyvíjel na vrchnost určitý tlak, aby žádosti o manželství nezamítala. Ale pořád platí, že možnost vstupu do manželství pro většinu populace je výsadou bohatých společností. Nikoliv bohatství, ale bída ničí morálku.

O čipové válce (6. června 2023)

O momentálně probíhající „válce o čipy“ už asi čtenáři vědí, ale málo se mluví o aktuálním stavu. Philip Pilkington se jej pokusil shrnout v komentáři na Unherd. Nejprve se Američani pokoušeli Čínu odříznout od čipů a zabránit jim ve stavbě továren. Je to ovšem složitá strategie, protože sami Američané jsou závislí na spoustě čínských dodávek, které čínské podniky nedokážou bez čipů realizovat. Vyhlásili tedy sankce proti sami sobě. Jenže to dopadlo jako všechny ostatní sankce. Poškodí to obě strany a ani jednu z nic nepřinutí ukončit výrobu.

Jenže když už Spojené státy něco takového rozběhly, čínské podniky se snaží americké výrobce nahradit. Pochopitelně. A Američané zjišťují, že jsou nahraditelní až příliš snadno. Tlačí tudíž na další země, aby zastavily vývoz do Číny a „spojenci“ to odmítají.

Zatím plyne čas, rozdíl mezi výkonností čínské a americké ekonomiky dál roste a Čína pokračuje ve vlastním vývoji.

O Kerlesovi (5. června 2023)

Kdyby ve sporu o „manželství pro všechny“ šlo skutečně hlavně o to, aby si někteří lidé mohli lépe upravit život podle svého, mohla by diskuze vypadat třeba takhle: „Potřebujeme tohle a tohle. Chápeme ale, že mnozí mají obavu z toho a toho. Pojďme společně hledat řešení, které nám to naše dá a zároveň nebude škodit ostatním a rozptýlí obavy. Nebo se zkusme domluvit na nějakém kompromisu.“ Jenže k ničemu takovému se neschyluje. Základní aktivistický tón říká většině společnosti: My jsme panstvo (případně dámstvo) a vy budete držet hubu. Nestojíme o žádný kompromis, protože vás nepokládáme za plnohodnotné lidi. Vy žádná práva nemáte.

Samozřejmě, že taková atmosféra je extrémně násilná k přijímání chybných řešení. Manželství pro všechny neprosazují rozumní lidé schopní chápat následky svých činů, nýbrž zfanatizovaný dav. I kdyby byla myšlenka na začátku sebevznešenější (což v tomhle případě fakt není), nejspíš to skončí průšvihem.

I proto upozorňuji na článek Marka Kerlese, který identifikoval některá problematická místa, kde „manželství pro všechny“ může znamenat rychlý nárůst obchodu s lidmi. Mýlí se Marek Kerles? Možná, ale pak je zapotřebí o tom diskutovat a ten omyl vyjasnit. Možná, že by stačila i nějaká menší úprava současného návrhu, aby bylo riziko zmírněno. Jenže to by nesměli rozhodovat zfanatizovaní aktivisté, jejichž jediným argumentem je: Jestli máš námitky, tak sloužíš Putinovi.

Kdo by chtěl jezdit autem, jehož brzdy konstruoval člověk s takovou mentalitou, to je jenom řečnická otázka. Jakožto příslušníci české společnosti nasedáme do takového auta všichni.

O bolševismu a náboženství (5. června 2023)

Třetí postřeh z Duginova článku o národním bolševismu. Hluboké náboženské cítění a duchovno vůbec je jen málokdy spojeno s řádem, poslušností a respektováním církevních autorit. Mnohem častěji je to divoké, destruktivní a plné nespokojenosti s tím, co je reálně dosažitelné – ve společnosti i církvi.

V tomhle smyslu lze bolševismus označovat za duchovní hnutí, protože obsahuje iracionalitu, exaltovanost, odhození zdravého rozumu, ignorování praktických aspektů atd., tvrdí Dugin.

Hampl k tomu doplňuje, že většina definic náboženství počítá s něčím nadpozemským nebo posmrtným. To v bolševismu zcela chybí. Nicméně psychický zážitek se nemusí od náboženského příliš lišit (i když v tomto případě by se jednalo spíš o zážitek, jaký bývá typický pro divokou sektu než fungující náboženství). Podléhat kultu racionalismus či materialismu není totéž jako racionální jednání.

Květnové prodeje

Děkuji, všem, kdo v květnu něco koupili na Českém vlasteneckém knihkupectví. Ty prodeje (a občas i nějaká přímá podpora na transparentní účet) mi umožňují dávat tomuto webu čas, který bych jinak musel věnovat komerční práci.

Pořadí květnové hitparády je takovéto:

O náboženství a totalitních ideologiích (4. 6. 2023)

Druhý Duginův postřeh. Bolševismus se prosadil téměř výhradně ve velmi konzervativních a velmi tradičních společnostech. Poněkud to narušuje představu, že když lidé ztratí náboženství, hledají náhradu a tou náhradou jsou totalitní ideologie.

Spíš to dává za pravdu Dahrendorfovi, který tvrdí, že totalitarismus 20. století je otázkou nepovedené modernizace. Krok od tradičního k modernímu světu je riskantní a právě v téhle fázi jsou lidé otevření příšerným ideologiím. Jakmile v tom moderním světě jsou, jejich mysl už je jiná. Odolnější.

Ostatně, totéž se říkává o pověrách. Když lidem chybí náboženství, prý si to nahrazují pověrami. Jak je ale možné, že je tolik lidí, kteří jsou oddaní praktikující věřící a zároveň naprosto příšerně pověrčiví, včetně otevřenosti fantazijním konspiračním historkám? Zdá se, že ten vztah je mnohem složitější.

Ostatně, ruský bolševismus měl podle Dugina i svou mystickou a duchovní podstatu. Svým způsobem se hodil mnohem víc do tradiční náboženské společnosti než do Evropy 19. či 20. století.

O konferenci vítězných mocností (3. 6. 2023)

Zatím to vypadá, že NATO nedokáže porazit Rusku na bojišti. To ale nebrání tomu uspořádat summit vítězných mocností, kde budou pronášet vítězné projevy a jednat o tom, co by s Ruskem udělali (kdyby ho porazili). Určitě tam bude spousta novinářů a celebrit, budou se pořádat tiskové konference a fotografie představitelů vítězných mocností zaplaví sociální sítě. To není vtip – mluvčí Bílému domu předevčírem potvrdil, že s tím počítají.

Je to skvělý nápad. Ale mohli to konference uspořádat i bez toho zbytečného zabíjení na Ukrajině. Podobně mohli uspořádat konferenci, kde by pronášeli projevy o uvalení zdrcujících sankcí, a nemuseli kvůli tomu přerušovat dodávky surovin.

O opravdové nezávislosti (3. 6. 2023)

Když Velká Británie odcházela z EU, byla kolem toho spousta strašení, že bude chybět to nebo ono zboží a že se bez členství v unii zhroutí ekonomika. Nestalo se samozřejmě vůbec nic. Sem tam je něčeho nedostatek, ale není to tak strašné jako třeba v českých zemích, které v unii setrvaly.

To obávané se tedy nedostavilo. Jenže ono se nedostalo ani to očekávané dobré! Třeba migrace. Mnoho lidí hlasovalo pro Brexit, protože mělo za samozřejmé, že když si to bude řídit Velká Británie sama, tak začne hlídat hranice a migraci radikálně omezí. Jaká je realita? Dvojnásobek migrantů než před odchodem.

Skeptická Marry Harington na Unherd píše, že doba národních států skončila a že se s tím prý nedá nic dělat. Správně si všimla, že o národní stát na určitém území omezeném hranicemi stojí jenom příslušníci nižších tříd, a na jejich názoru nezáleží.

Ve skutečnosti je ale problém jinde (jak ukazují příklady mnoha velmi úspěšných samostatných národních států). Nezávislý stát, to neznamená jenom na nezávislost na EU. Ještě důležitější je nezávislost ekonomická. To znamená v první řadě zkrocení zahraničních firem. Kdo chce vystupovat z EU a zachovat evropský ekonomický prostor, ztrácí čas.

O levici a pravici (2. 6. 2023)

V článku Metafyzika národního bolševismu pracuje Alexandr Dugin se zajímavým vymezením rozdílu mezi levicí a pravicí. Levicové podle něj jsou apel na racionalitu, humanismus a rovnostářství, zatímco pravicové jsou iracionálno, mytologie, archaičnost a totalitarismus.

Dugin vidí ve všech hnutích i politických stranách prvky z obou skupin.

Zajímavé na to je mimo jiné to, že liberální ekonomie bývá spojována s pravicí a skutečně nese rysy duginovské pravicovosti. Iracionální pseudonáboženství, které nesmí být kritizováno a které mystickým způsobem vyřizuje zprávu o tom, že vyvoleným se má dostávat blahobytu, zatímco nevyvolení musí víc a víc strádat a že porušení tohoto principu by prý vedlo jakési nepopsatelné katastrofě.

O moldovské válečnici (2. 6. 2023)

Martin Konvička:

Takže děvuchy a synci,

pokud chcete fakt hnusný příběh o komplexech, ubohosti a křiváctví, kašlete na Ukrajinu a koukněte do nedaleké maličké Moldovy.

Tamní “prozápadní” prezidentka, Maia Sandu, se nechala slyšet, že JE PŘIPRAVENÁ POSKYTNOUT SVÉ ÚZEMÍ PRO OPERACE UKRAJINSKÝCH OZBROJENÝCH SIL.

Důvod: Rusové prý Moldovu “nikdy nebrali vážně” – a tak jim to teď dají sežrat. Ne ovšem tak, že by vstoupili do války, ale tak, že “poskytnou území”.

Aby toho nebylo málo, Poláci začali do Moldovy masívně lifrovat zbraně.

V čem spočívá ta zbabělost, je jasné. Moldované jsou v podstatě Rumuni, ale Rumunsko je v NATO, a tak po vyčerpání Ukrajinců nevstupuje do války Rumunsko či jiná země NATO, ale další proxy – maličká Moldova, která v NATO není. Kolik rumunských či polských vojáků na sobě bude mít moldovské uniformy, raději nebudeme hádat…

Ale zajímavá je ta Maia Sandu.

48 let… klasická “nevládkářská” kariéra … a pozor, NIKDY nebyla vdaná, NIKDY neměla děti.

Psychosexuální profil – viz foto.

O funkční rodině a nefunkčním státě (1. 6. 2023)

V rozhovoru s Ivanem Davidem jsem se pokusil vyvrátit pocit, že český rodinný život se hroutí a že se propadáme do dekadence. Řada parametrů je skutečně horší, než byla před generací, ale nesmíme zapomínat, že období od 50. do 80. let bylo naprosto výjimečné nejen růstem životní úrovně, ale i rodinným životem. Vrátili jsme se k tomu, co je historicky normální. A rozhodně je na tom česká rodina lépe, než byla před takovými 200 lety.

Pokusil jsem se taky vyvrátit častý názor, že rodinu ohrožuje blahobyt. Historicky je tomu spíše tak, že hlavním nepřítelem rodiny byla chudoba. Velká část obyvatelstva si manželství nemohlo dovolit nebo nezískalo povolení vrchnosti. Zkuste si jen představit, jaký dopad má zásada, že má člověk zakládat rodinu teprve poté, co bude zajištěn, ve společnosti, kde většina lidí nikdy nezíská ani vlastní statek ani vlastní živnost.

Rodina si tedy nevede špatně. Špatně si ale vede státní správa, která byla fakticky unesena zlými psychopatickými fanatiky (častěji fanatičkami), kteří nenávidí rodinný život a nesnesou pomyšlení, že lidé spolu žijí, mají se rádi, je jim dobře, probíhá mezi nimi erotické jiskření… O tom jsem taky mluvil.

Kdo s čím zachází…. (1. 6. 2023)

Ve Francii byli odsouzeni dva neonacisté, kteří shromažďovali zbrojní arzenál a připravovali atentáty. A není to izolovaná záležitost. Podle tamní tajné služby bojují na Ukrajině desítky francouzských neonacistických radikálů přímo na Ukrajině, v batalionu Azov a podobných jednotkách.

Aby nedošlo k mýlce. To nejsou důchodkyně, které na sociální síti urazily migranty a teď jsou za to šikanovány. Ani puberťáci, kteří někam vyvěsili portrét Adolfa Hitlera, protože chtěli provokovat. To jsou silní dospělí chlapi schopní zabíjet a odhodlaní zlikvidovat každého, kdo nezapadá do jejich představ rasově čisté společnosti. Dříve či později se vrátí domů do Francie s bojovou zkušeností a novým odhodláním.

Stejný problém má Itálie. Stejný problém má Velká Británie.

Facebook Tweet LinkedIn