Ivo Budil: Naším úkolem musí být vybudování post-liberální společnosti

Jedná se o druhou část rozhovoru. První část je k dispozici zde.

Petr Hampl: Nastínil jste vizi něčeho, co bychom snad mohli zjednodušeně pracovně nazvat jako nové osvícenství. To by ovšem mimo jiné vyžadovalo očištění ideje pokroku, která je nyní okupována anti-civilizačními extrémisty.

Podobný problém je ostatně i na druhé straně myšlenkového spektra. Idea konzervatismu jakožto zdravého zakotvení v živé tradici je mnohdy překryta retrotopií, která nenávidí vlastní civilizaci a je čistě destruktivní.

Je ještě možné zachránit zdravý pokrok a zdravý konzervatismus? Pokud ano, jak?

 Ivo Budil: Naše civilizace se v duchu židovsko-křesťanské tradice přiklonila k lineárnímu pojetí času, jehož sekularizací se v osmnáctém a devatenáctém století zrodila moderní myšlenka pokroku. Potlačení cyklického chápání dějin, které bylo příznačné pro jiné civilizace, omezilo naši schopnost vnímat krizi, úpadek a rozklad nikoliv jako definitivní zmar, ale jako příležitost a možný zárodek něčeho vyššího a silnějšího, počátek nového historického cyklu.

Právě v takovém okamžiku vývoje západní společnosti se dnes nacházíme. Ideologická agenda liberalismu, která uvolnila obrovskou tvůrčí sílu Západu, se vyčerpala a obrátila se proti samotným základům lidského rozumu, přirozenosti a svobody. Naším úkolem musí být vybudování post-liberální společnosti.

Když italský myslitel Giambattista Vico na počátku osmnáctého století přemítal, jaký typ společnosti nastoupí poté, až moderní relativismus a nihilismus zcela zdiskredituje rozum a jazyk jako smysluplný nástroj komunikace, viděl jediné východisko v návratu teokratického věku a obnovení autority lidských emocí a přírodních živlů jako zdrojů náboženské bázně a řádu. V případě současného Západu by to znamenalo islamizaci.

…omezilo naši schopnost vnímat krizi, úpadek a rozklad nikoliv jako definitivní zmar, ale jako příležitost a možný zárodek něčeho vyššího a silnějšího, počátek nového historického cyklu.

Giambattista Vico ale nedokázal docenit potenciál moderních věd, jejichž rozvoj si vynucuje udržování určité míry racionality, a to navzdory působení anti-civilizačních aktivistů a extremistů. Například výsledky evoluční biologie, poznatky o skupinovém výběru, poskytují velkou oporu konzervativnímu myšlení. Čím více věda proniká do biologických základů lidské existence a chování, tím více rehabilituje konzervativní přístup ke světu. Francouzský představitel Nové pravice Guillaume Faye razil v této souvislosti pojem „archeofuturismus“, organické spojení konzervativních hodnot a technokracie. Důraz na racionalitu vede ze své povahy k sociální disciplíně, která vytváří morální integritu obyvatelstva. Tato triáda byla klíčem k úspěchu každé civilizace. Obroda je dosažitelná prostřednictvím reformy naší vzdělanosti. Bohužel, významná část sociálních a humanitních věd se dnes nachází ve stavu, že jediné řešení vidím v odejmutí jejich vysokoškolského statusu.

Petr Hampl: Zdá se tedy, že jsou před námi dvě základní cesty vývoje. Jedna vede k rozvoji vědy, racionality, emotivního nadšení pro vědu a nejspíš i opatrnému řízenému rozšiřování sexuální svobody. Druhá k obnově dávnověkého tmářství, kde bychom nejspíš nedokázali konkurovat islámské civilizaci a byli postupně zcela podrobeni.

V tomto kontextu ovšem vyznívá dost pesimisticky, co vidíme v posledních měsících ve většině evropských zemí (snad všude kromě Maďarska). Výbuch temné iracionality, převaha pověr nad rozumným myšlením, nahrazování myšlení různými konspiračními teoriemi, a dokonce útoky proti racionalitě jako takové. Disciplína jako matematika či vámi zmíněná biologie jsou z jedné strany „odhalovány“ jako bělošská sexistická záležitost, z druhé strany jako nástroj tajného židovského spiknutí.

Vidíte nějakou šanci na protiútok rozumu? Pokud ano, jak by měl vypadat?

Ivo Budil: Epidemie a výbuchy kolektivní iracionality, které mají často velmi destruktivní, hysterický či genocidní ráz, nejsou ničím historicky novým nebo ojedinělým, spíše naopak, stačí se podívat do prací Gustava Le Bona, Ortegy y Gasseta, Eliase Canettiho, Hannah Arendtové a řady dalších. Hermann Broch dokonce před druhou světovou válkou navrhoval zřízení výzkumného ústavu davové iracionality.

Součinnost s lidovými vrstvami může být východiskem pro zisk politické moci, reformu vzdělávání a obnovení západního průmyslového a technologického potenciálu

Rozdíl oproti minulosti spočívá především v tom, že v současné době podléhají záchvatům davového aktivismu zaměřeného proti rozumu, tradici, patriotismu historické zkušenosti a paměti společenské skupiny, které samy sebe pokládají za elity a aspirují na řízení hospodářského, politického a kulturního života Západu. Vedou tak západní společnost k vnitřnímu hodnotovému rozkladu a pohlcení civilizací silnější a asertivnější.

Je za těchto okolností možná „kontrarevoluce rozumu“? Myslím, že vše záleží na schopnosti vybudovat alternativní společenství opírající se spíše o nižší a nižší střední vrstvy, u nichž se adorace iracionalismu a programová destrukce přirozeného světa nestala součástí životního stylu a stvrzením sociálního statusu. Navíc se domnívám, že v základech evropského přístupu k životu a ke světu je stále zaujetí materiální tvořivostí a zvídavostí, pro něž je racionalismus a zdravý rozum něčím zcela přirozeným. Evropský génius byl vždy nejlepší tam, kde úzce souvisel s hmotnou kreativitou, a to již u archaických komunit doby bronzové.

Jak napsal Oswald Spengler, Západ dokázal působivěji než jiné civilizace spojit technologii s nejvyššími estetickými kvalitami. Součinnost s lidovými vrstvami může být východiskem pro zisk politické moci, reformu vzdělávání a obnovení západního průmyslového a technologického potenciálu v podmínkách národního státu opírajícího se o pozitivní emoce patriotismu.

Třetí část rozhovoru je zde.