Ivo Budil: Bez obnovení radostné víry v pokrok nemá západní civilizace smysl
Petr Hampl: V posledních staletích západní společnosti jako by neuměly stát na místě. Objevila se řada velkých hnutí a ideologií, které civilizaci posunuly dopředu, ale také přinesly obrovské utrpení. Asi nejvýraznější jsou nástup kapitalismu, nacionalismus, demokracie a marxismus. Za každou z těch ideologií byla nějaká společenská vrstva, která se hlásila o slovo – nejvýrazněji buržoazie a dělnictvo. Tato hnutí jsou ale v zásadě mrtvá, a není nic, co by je nahradilo. Jak jste řekl v jednom novinovém rozhovoru, současným neomarxistům chybí železná vůle a intelekt, který byl pro ta minulá hnutí typický. Dokážou znepříjemňovat život, ale nedokážou nastolit skutečný teror ani přinést skutečnou vizi, která by civilizaci opět posunula dopředu. A ještě nepříjemnější je, že neomarxismus vlastně nemá soupeře – nepočítáme-li ufňukané konzervativce žijící vzpomínkami.
Jenže bez těch vizí Západ upadá a naše země se stávají prostorem vhodným pro kolonizaci. Vidíte něco, co by mohlo Západ revitalizovat?
Ivo Budil: Oswald Spengler nazval Západ „faustovskou“ civilizací, to znamená, že míra jeho vitality vyplývá z radosti, s níž očekává své budoucí osudy. Z toho důvodu působil Západ v minulosti ve srovnání s důstojnou strnulostí indického kastovního systému nebo vznešenou nehybností a odolností čínského mandarínství méně stabilně a méně vyrovnaně. Čína a Indie nalezly svoji stabilitu v bezčasí, z něhož Západ vystoupil do svobody nevyzpytatelných dějin. Nebyla proto náhoda, že to byl Západ, kdo přivedl svět do moderního technologického věku osvobozujícího lidský tvůrčí potenciál umožňující kreativně a svobodně přistupovat k budoucnosti.
Západ může zachránit před civilizačním úpadkem obnovení tohoto typu tvořivosti a zvídavosti, směsice technických zázraků, utopických snů a poetického mysticismu.
Nyní jsme ztratili radost z osudu, bez níž nemá západní civilizace smysl. Naši společnost zaplavují patologické kulturní fenomény paralyzující náš kognitivní potenciál a zdravý vztah ke světu. Je třeba, aby naše imaginace byla vytržena ze své ochablosti mocným a sugestivním impulsem. Ten nemůže vzejít z tradičních náboženství a ideologií. Křesťanský monoteismus není určující civilizační silou přinejmenším od Francouzské revoluce. Jeho místo zaujala politická náboženství v podobě liberalismu, komunismu a fašismu, jejichž možnosti se vyčerpaly. Myslím, že se západní civilizace předčasně vzdala potenciálu, které jí nabízel prométheovský étos moderní vědy a technologie. David E. Nye v knize American Technological Sublime (1994) a Leo Marx v pojednání The Machine in the Garden: Technology and the Pastoral Idea in America (2000) ukázali, jaké posvátné pocity či sublimní emoce vzbuzovala v minulosti velká díla západního stavitelství či technologického výkonu: Brooklynský most, Empire State Building, panoráma Manhattanu, Hooverova přehrada, první výbuch atomové bomby (jenž údajně přiměl fyzika Roberta Oppenheimera recitovat úryvek z hinduistické metafyzické básně Bhagavadgíta) nebo start Apolla 11.
Chceme-li dnes prožít sublimní závrať z architektonických výkonů, musíme navštívit některý z autoritářských asijských států. Západ může zachránit před civilizačním úpadkem obnovení tohoto typu tvořivosti a zvídavosti, směsice technických zázraků, utopických snů a poetického mysticismu. V roce 1969 vedl radikální černošský aktivista Ralph Abernathy na mys Canaveral protestní pochod. Skončil však mezi diváky uchváceně sledujícími start Apolla 11.
Technologie a věda by měly být nosnou civilizační silou Západu i v době, kdy všechny dnešní aktivistické ideologie budou zapomenuty.
Petr Hampl: Proč usuzujete, že návrat křesťanství jako fenoménu určujícího základní podobu naší civilizace již není možný? Křesťanství přece ukázalo v dějinách pozoruhodnou životaschopnost a především flexibilitu. Vytvářelo další a další reformace (ať už uvnitř katolické církve či mimo ni), přičemž každá reformace přinesla de facto novou náboženskou formu, do té doby nemyslitelnou. Dokázalo do sebe také vstřebávat podněty zvenčí, aniž by se tím oslabilo. Ztratilo křesťanství tuto schopnost? A pokud ano, dokáže civilizace i bez takového náboženského základu udržet hodnoty jako milosrdenství, solidarita, racionalita či víra v pokrok?
Ivo Budil: V této souvislosti se nabízí otázka: Do jaké míry byla západní civilizace v minulosti opravdu křesťanská? V průběhu evropských dějin se setkáváme s řadou případů zjevné kognitivní a morální disonance, kdy se konkrétní praxe, a to i ze strany církevních představitelů, a deklarované křesťanské hodnoty od sebe vzdálily nad únosnou míru. Jean Delumeau uvedl, že středověké křesťanství se v zásadě omezovalo na klášterní a městské enklávy obklopené mořem venkovského pohanství. Francouzský historik Jacques Le Goff dokonce označil evropský kontinent kolem roku 1500 za „téměř misijní území“. David Herlihy zase soudí, že křesťanská spiritualita pronikla v Evropě mezi široké vrstvy teprve během černé smrti ve čtrnáctém století v důsledku vypjaté až hysterické duchovní atmosféry.
Nabízí se otázka: Do jaké míry byla západní civilizace v minulosti opravdu křesťanská?
Je podezřelé, s jakou ochotou a vstřícností přijímali evropští vzdělanci každý podnět a záminku, které je odváděly od křesťanské věrouky, ať už to byl Niccolò Machiavelli v šestnáctém století, deisté v sedmnáctém století, osvícenci v osmnáctém století, darwinisté v devatenáctém století a politické ideologie ve dvacátém století.
Po druhé světové válce došlo v Itálii, Německu a některých dalších západoevropských zemích v rámci morální očisty po zločinech fašismu a nacismu ke vzestupu křesťansko-demokratických politických stran. Jejich hegemonie nepřežila kulturní revoluci šedesátých let.
V islámském světě se na sklonku dvacátého století po historicky krátkodobé oblibě sekulárního panarabského a pantureckého nacionálního hnutí masově rozšířil islámský fundamentalismus. V západní civilizaci neexistuje pro podobný vývoj precedens. V žádné evropské zemi, v níž proběhla sekularizace, nenastala restaurace křesťanství jako vlivné společenské a morální síly. Švédsku se kdysi přezdívalo kvůli vypjaté religiozitě „luteránské Španělsko“. Jak moc je pravděpodobné, že by se dnešní Švédové rozčarovaní z multikulturalismu a progresivismu hromadně přiklonili k fundamentalistickému protestantismu?
Za to, že Evropa v minulosti nepodlehla islámskému expanzionismu, nevděčí křesťanství, ale vědeckému obrazu světa a rozvoji technologií,
Za to, že Evropa v minulosti nepodlehla islámskému expanzionismu, nevděčí křesťanství, ale vědeckému obrazu světa a rozvoji technologií, které jí umožnily disponovat obrovskou materiální silou. Ve středověku představovalo vedle buddhismu, hinduismu, islámu a konfucianismu velmi vlivné asijské náboženství nestoriánské křesťanství. Proniklo až do Číny a konvertovali k němu velcí chánové vládnoucí mongolskému impériu. Přesto nestoriánské křesťanství nedokázalo ochránit žádnou komunitu před islamizací. Pokud jde o hodnoty, jako je milosrdenství, solidarita, racionalita či víra v pokrok, myslím, že podmínkou jejich udržení není křesťanství, ale existence respektovaných a obecně přijímaných politických a veřejných institucí bránících před kolektivní hysterií, davovou psychózou a iracionalitou a umožňujících sdílení životní moudrosti, vyrovnanosti, tolerance a zdravého vztahu k realitě.
Druhá část rozhovoru je zde.
