Ivo Budil: Vzdělání je náboženství prostého lidu, které opravdu funguje

Třetí část rozhovoru, jehož začátek je zde.

Petr Hampl: Nadšení pro vědu ale předpokládá vzdělanou populaci. Jinak z toho bude jen nápis E=mc2 na oltáři, kterému nikdo nebude rozumět. Naučit široké masy aspoň základům logiky a přírodních věd, aby dokázali vědecké objevy sledovat, a do nějaké míry se jich účastnit. To je obrovský úkol. A v tuto chvíli je zpětná vazba uzavřená spíš opačným směrem. Úroveň vzdělání se zhoršuje. Nevzdělaní lidé pokládají vzdělání za zbytečné a podporují kroky k dalšímu omezení úrovně škol. Z těch pak vycházejí ještě méně vzdělaní lidé a kruh se uzavírá. Jak takový kruh protnout? Potřebujeme diktátora preferujícího přírodovědné vzdělání? Nebo alternativní hnutí kroužků matematiky a biologie? Nebo něco jiného? A pokud by takové hnutí vzniklo, je možné do něj začlenit i různé mystické a ezoterické směry, které se dnes tak rozmáhají? Pokus o spolupráci spiritismu s vědou, který ve své knize popisujete, nedopadl příliš dobře.

Ivo Budil: Myslím, že zatím rozhodně nejsme tak daleko, abychom z výuky matematiky a přírodních věd činili disidentskou činnost, nebo abychom scientismus vynucovali prostřednictvím diktatury. Důležité je, aby existoval širší společenský konsensus, že technologie a věda jsou důležité, protože jsou jednak zdrojem moci západní společnosti a její obrany proti případným civilizačním rivalům a jednak představují nástroj emancipace lidí od zaostalosti, chudoby a nevědomosti.

…technologie a věda jsou důležité, protože jsou jednak zdrojem moci západní společnosti a její obrany proti případným civilizačním rivalům…

Ne každý je kognitivně natolik vybaven, aby plně porozuměl nejnovějším vědeckým objevům, nicméně měl by být veden ke sdílení scientistického étosu. Nedomnívám se, že nevzdělaní lidé apriorně pokládají vzdělání za zbytečné, protože jinak by se přece nezrodila z archaických a negramotných venkovských komunit sofistikovaná a intelektuálně rafinovaná západní společnost moderního věku. Většina z nás, když zapátrá ve svém rodokmenu, nalezne alespoň v jedné linii chudé a nevzdělané venkovany, kteří se dokázali povznést díky vzdělání.

Sovětský disident Alexandr Zinověv kdysi vysvětloval přetrvávající oblibu Stalina mezi ruskými lidovými vrstvami, a to navzdory gulagu, hladomoru, čistkám a genocidě, tím, že před první světovou válkou byl ruský venkov obdobou indického rádže. Lidé byli spíše „mluvícími nástroji“ než plnohodnotnými bytostmi. Pak přišel Stalin a umožnil mužikům, aby se stali inženýry, konstruktéry a kosmonauty. Bezpochyby by podobná proměna proběhla i za odlišných historických okolností, které ale nenastaly. Byl pouze Stalin.

Vzdělání je náboženství prostého lidu, které na rozdíl od jiných příslibů opravdu fungovalo, protože viditelně zlepšovalo jeho životní podmínky. Nepřítele vzdělání nerozpoznáme na základě jeho nevzdělanosti, protože často jde o absolventa prestižních západních univerzit, ale kvůli jeho odporu vůči rozumu. A nedůvěra či nenávist k rozumu je, jak prohlásil Chestertonův otec Brown, „špatná teologie“.

Pak přišel Stalin a umožnil mužikům, aby se stali inženýry, konstruktéry a kosmonauty.

Nevěřím, že by bylo žádoucí, aby scientismus uzavíral aliance s různými esoterickými a mystickými směry. Západ se neodlišil od ostatních eurasijských civilizací tím, že by disponoval vědeckým obrazem světa. Ten existoval již dříve v Indii, Číně, Střední Asii nebo abbásovském chalífátu. Západní společnost se ale jako první v dějinách lidstva stala kognitivně netolerantní v tom smyslu, že prohlásila scientismus za jediný relevantní výklad reality na úkor alchymie, astrologie, magie, věštění či okultismu. Tím dokázala soustředit veškerou intelektuální energii na ten nejefektivnější způsob využívání přírodních a lidských zdrojů. A to je platforma, na níž dnes probíhá skutečné soupeření civilizací, a to navzdory náboženskému blouznění islámu. Ústupek Západu v nastoupené strategii kognitivní netolerance by představoval civilizační regres a porážku ve „střetu civilizací“.

Petr Hampl: To ovšem otevírá obrovský úkol. Ten zahrnuje mimo jiné vytyčení demarkační linie (jako to nazýval Popper) mezi vědeckým a nevědeckým myšlením. Tak, aby nehrozilo, že z „vědeckého“ stane čistě statusová záležitost nebo že „vědecké“ bude uneseno nějakou zájmovou skupinou. Vedle toho je tu úkol udržet a obhájit kombinaci kognitivní netolerance, a zároveň co nejširší tolerance politické, včetně co nejširší tolerance svobody projevu. Nevzniklo to v osvícenství spíš náhodnou kombinací historických okolností? Lze to znovu vybudovat?

Ivo Budil: Vědecký světový názor byl už v minulosti opakovaně unesen zájmovými skupinami sledujícími různé ideologické a politické zájmy. Sovětští ideologové zdůrazňovali vědecký charakter marxisticko-leninského učení. Eugenické hnutí hodlalo na základě vědeckých argumentů odvozených z darwinismu sterilizovat a ukončovat „nedůstojnou existenci“ statisíců lidí. Rudolf Hess definoval nacismus jako „aplikovanou biologii“.

Věda je velmi mocný nástroj, nejsilnější, jaký kdy lidstvo vyvinulo, takže není překvapivé, že mnozí mocichtiví jedinci se jej snaží využít či uzurpovat pro své cíle. Myslím, že se s tím musíme jednoduše smířit. Jako konzervativci nemáme řešení, které jednou pro vždy odstraní všechny problémy. Být konzervativcem znamená neustále se střetávat s nevyzpytatelností dějin a lidské povahy, aniž bychom ztratili morální a intelektuální integritu. Je to postoj, nikoliv názor, který se odvíjí od specifické životní situace a osudů jedince. Je mi přece jedno, zda někdo věří v Šivu, placatost země nebo vesmírné bytosti. Důležité je, že až s ním budu v zákopech a bude nám zbývat poslední zásobník, zachová se „správně“. A co je za daných okolností „správné“, tomu navzdory veškerému kulturnímu relativismu rozumějí všichni lidé bez ohledu na víru, rasu nebo ideologii.

Západní společnost se ale jako první v dějinách lidstva stala kognitivně netolerantní v tom smyslu, že prohlásila scientismus za jediný relevantní výklad reality na úkor alchymie, astrologie, magie…

Osvícenství opravdu vzniklo náhodným souběhem historických okolností. Raný novověk, období od patnáctého do osmnáctého století, představoval velmi drsné období. Hlavní světové civilizace si po Magalhãesově obeplutí planety uvědomily, že svět je konečný, a započal nemilosrdný zápas o zdroje. Osmanská expanze ve Středozemním moři a Indickém oceánu, perské tažení do Střední Asie a na Kavkaz, mughalské dobývání indického subkontinentu, čínská vojenská expedice do Střední Asie nebo ruské pronikaní na Dálný východ, to vše bylo součástí úsilí o globální hegemonii. Uvědomme si, že během sedmileté války v letech 1756 až 1763 se bojovalo nejen u Štěrbohol, ale také v Severní Americe a Indii a u pobřeží Jižní Ameriky, Afriky a jihovýchodní Asie.

A tehdy, uprostřed tohoto vyhroceného skupinového výběru, se ve společenství západních vzdělanců zrodil světový názor, který kombinoval fundamentalistické lpění na vědecké metodě s tolerancí a respektem vůči všem symbolickým systémům, jimiž lidé zaštiťují svoji existenci a zahánějí úzkost z nekonečna a smrti, jestliže se neprotiví univerzálním zásadám humanity. Spojení obrovské materiální síly Západu s milosrdenstvím a odstraněním degradace lidství včetně otroctví, nevolnictví a služebnictví vytvořilo moderní civilizaci. Nemusíme jej znovu budovat. Odkaz je stále přítomen. Stačí jej znovu pojmenovat a politicky prosazovat.

Čtvrtá část rozhovoru je zde.