Ivo Budil: V době vážných krizí je třeba mobilizovat etnické vlastenectví

Čtvrtá část rozhovoru, jehož začátek je zde.

Petr Hampl: V našem rozhovoru jsme se opakovaně dotkli konzervatismu, vždy v pozitivním smyslu. Jenže konzervatismus byl historicky hlavním soupeřem osvícenství. Navíc dnes působí řada konzervativních skupin, z nichž některé prosazují obnovení středověkého náboženského státu a jiné dokonce projevují sympatie k islámu – na základě pocitu, že od vítězství nominalismu je celá západní civilizace zvrácená.

Jak najít tu správnou zdravou podobu konzervatismu? Je možné ji nějak definovat?

Ivo Budil: To, že se často staví konzervatismus do protikladu vůči odkazu osvícenství, je spíše předsudek, než odraz historické skutečnosti. Ano, mezi osobnostmi řazenými mezi konzervativce, jako byl například Joseph de Maistre nebo Louis Gabriel de Bonald, nalezneme zapálené kritiky osvícenství. Často sem patřili autoři, kteří se nostalgicky upínali na sociální hierarchii a hodnoty ancien régime před Francouzskou revolucí. Odtud pak vzešla idealizace středověku jako barvité a radostné společnosti, v níž každý znal své přirozené místo. Kdo by ale opravdu chtěl žít ve třináctém století? Pouze ten, kdo by měl jinak na výběr pouze století dvanácté. Nostalgie je často pastí na konzervativní myšlení, které svádí k falešným idolům a pseudoutopickým vzorům.

Nostalgie je často pastí na konzervativní myšlení, které svádí k falešným idolům a pseudoutopickým vzorům.

Pokud jde o islám, řada britských konzervativních aristokratů a vzdělanců viktoriánské éry jím byla fascinována. Sami Arabové je nazývali „Angličané, kteří milují poušť“. Náležel k nim generál Charles George Gordon, křesťanský fundamentalista, který byl zabit v roce 1885 islámskými fundamentalisty při obraně Chartúmu. Vůdce britské konzervativní strany Benjamin Disraeli se v mládí na svých cestách rád vydával za Araba. Nejznámějším představitelem této tradice byl plukovník Thomas Edward Lawrence neboli Lawrence z Arábie, jehož Georges Orwell označil za „posledního pravicového intelektuála“.

Intelektuální obezřetnost vůči osvícenství je na místě, protože šlo o velmi heterogenní a vnitřně rozporuplné hnutí trvající století. Co mají koneckonců společného Giambattista Vico, Voltaire a William Robertson? Nicméně osvícenství vytvořilo historický a intelektuální rámec moderní západní civilizace. Velké ideologie moderní doby, liberalismus, komunismus a fašismus, představují reakci na podněty a výzvy osvícenství.

Konzervatismus jako takový není ucelená nauka, ale životní postoj, k němuž významná část konzervativců dospěla spíše v důsledku svého vnitřního nastavení nebo životních zkušeností než silou racionálních argumentů. Myslím, že konzervatismus by měl spočívat v určité intelektuální a emocionální askezi, jakési reinkarnaci stoicismu, který se brání nechat se strhnout ideologickými vášněmi a duchem doby. Nebát se být v menšině, šetřit loajalitou, ale pokud ji něčemu věnuji, zůstat pevný až do konce, věřit v rozum a neměnnou lidskou přirozenost a pěstovat aktivní vůli, to vše jsou konzervativní hodnoty. Žijeme v době pozdního liberalismu, kdy se nespoutaný egoismus falešně vydává za projev lidské svobody a individualismu. V této souvislosti bychom si měli připomenout konzervativní zásadu Edmunda Burka, že moc vnější a vnitřní by měly být udržovány v přiměřeném vzájemném poměru, takže každé zmenšení státní moci, nemá-li být společnosti na škodu, musí být doprovázeno zvýšením sebekázně jednotlivců.

Žijeme v době pozdního liberalismu, kdy se nespoutaný egoismus falešně vydává za projev lidské svobody a individualismu.

Petr Hampl: Když mluvíme o novém osvícenství, obsahuje tato vize také nový nacionalismus? Pokud ano, jak by se měl lišit od toho dosavadního?

Ivo Budil: Nemyslím si, že bychom měli zásadním způsobem měnit pojetí tradičního patriotismu. Nové osvícenství také nepředpokládá odlišný přístup k osvícenskému odkazu, ale pouze jeho rehabilitaci a znovuoživení v novém historickém kontextu. Vlastenectví či nacionalismus má dvě složky, mezi kterými by měla být zdravá rovnováha.

Za prvé je to prvek etnický úzce související s pocitem hlubší historické, kulturní či dokonce pokrevní spřízněnosti s ostatními příslušníky daného národa. Je starší a objevuje se už u archaických skupin spjatých rodovými pouty. Vyznačuje se spontaneitou, sugestivitou a emocionalitou, kvůli kterým se občas vymyká vědomé kontrole a disciplíně a degeneruje do destruktivních davových vášní. Je proto třeba jej kultivovat a ukázňovat prostřednictvím národních symbolů a pozitivních hodnot.

Nové osvícenství také nepředpokládá odlišný přístup k osvícenskému odkazu, ale pouze jeho rehabilitaci a znovuoživení v novém historickém kontextu.

Za druhé jde o prvek institucionální, v jehož rámci cítí jedinec závazek a loajalitu vůči politickému útvaru, na jehož vytváření, obraně a rozvoji se podílí. Setkáme se s ním například v městských státech antického Řecka nebo renesanční Itálie. Niccolò Machiavelli byl florentským patriotem tohoto ražení. Důležitost institucionálního nacionalismu si uvědomovali otcové zakladatelé Spojených států amerických při psaní ústavy. V českých zemích se institucionální vlastenectví projevovalo například v respektu a úctě, s nimiž starší generace vyslovovala slovo „republika“. Přínosem institucionálního patriotismu je skutečnost, že souvisí s účastí v politickém a veřejném životě a přijetím občanské odpovědnosti. Úspěšnost institucionálního nacionalismu je navíc bezprostředně patrná v kvalitě zákonů, hospodářské prosperitě, bezpečnosti a schopnosti prosazovat spravedlnost.

V době ohrožení národní existence či během jiné vážné krize vyžadující kolektivní úsilí je třeba mobilizovat etnické vlastenectví. Pro dlouhodobé budování České republiky jako úspěšného národního státu potřebujeme vitální institucionální patriotismus.