Marie Kovalová: Květnová výročí

Kulatá výročí na květen 2022

1322 – jako duben i květen byl chladný a značně deštivý.

1422 – až do poloviny května bylo dost chladno.

1522 – v květnu nejsou zaznamenány žádné výkyvy počasí.

1622 – květen tohoto roku byl teplý a suchý.

1722 – po chladném dubnu byl květen teplý a deštivý.

Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:

1772 – květen měl průměrně 13,5 °C.

1822 – květen byl poměrně teplý, průměrně 16,5 °C.

1872 – květen měl průměrnou teplotu 15,5 °C.

1922 – květen měl průměrně 15,2 °C.

1972 – v květnu byla průměrná teplota 14,4 °C.

(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)

Dne 1. 5. 2002 zemřel v 80 letech Karel Ptáčník, rodák z Břeclavi, původně úředník, pak novinář a spisovatel. Za války pracoval jako dělník a telefonista u brněnské železnice a u Škodových závodů v Adamově. Roku 1942 byl totálně nasazen do Německa, kde po dvou letech onemocněl tuberkulózou. Zdravotní dovolenou se mu podařilo prodloužit do konce války. Po válce pracoval na úřadě v Bruntálu. Po úspěchu prvního románu Ročník jedenadvacet (1956), podle něhož byl později natočen film, se stal redaktorem měsíčníku Květen a pak přešel do sekretariátu Svazu československých spisovatelů. V roce 1968 se postavil na stranu těch, kteří chtěli budovat socialismus s lidskou tváří a za to jej postihl zákaz publikování, který byl zrušen v polovině 80. let. Jeho prózy působily autenticitou svědectví (Ročník jedenadvacet). Román Město na hranici (1956) je velmi kritický k tehdejšímu režimu a je div, že mohl vyjít. Má ještě dvě pokračování – Noc odchází ráno (1963) a Šestapadesátý (1967), které zachycují osudy severomoravského pohraničí v poválečných letech.

Dne 2. 5. 1852 zemřela na tuberkulózu v 35 letech Bohuslava Rajská, vlastním jménem Antonie Reissová, druhá manželka Františka Ladislava Čelakovského (1799-1852), vlastenka, pedagožka, básnířka. Byla považována za múzu salónů, byla nejen krásná, ale hlavně vzdělaná, schopná konverzovat a bavit společnost. Roku 1843 (ve 25 letech) složila učitelské zkoušky a založila v Praze ve Vodičkově ulici první dívčí vzdělávací ústav, kde se učilo česky. Hned ale po roce (1844) uzavřela sňatek s vdovcem Čelakovským a odjela s ním do Vratislavi. Její dívčí ústav po jejím odchodu sice zanikl, ale hned další rok (1845) na jeho činnost navázaly další odvážné ženy, např. Eleonora Jonáková (1821-1874). Rajská měla s Čelakovským tři děti a vychovávala i jeho čtyři děti z prvního manželství.

Dne 3. 5. 2002 vznikla/byla představena veřejnosti česká Wikipedie – českojazyčná verze Wikipedie, mezinárodní internetové encyklopedie s otevřeným obsahem, na jejíž tvorbě spolupracují dobrovolní přispěvatelé z celého světa, obsahuje téměř 500 tisíc článků. Mezinárodní Wikipedie vznikla 15. ledna 2001. Prvním správcem české Wikipedie byl esperantista Miroslav Malovec (*1953). Celý velký projekt, včetně české části, provozuje nadace Wikimedia Foundation, založená podle zákonů státu Florida (USA). Česká verze je podle počtu článků (hesel) 27. v pořadí z více než 300 existujících jazykových verzí.

Dne 3. 5. 1932 ve věku 57 let zemřel Charles Fort, americký spisovatel a záhadolog, který shromáždil spousty zpráv o dosud nevysvětlených jevech. Hledal nejprve v časopisech a novinách. Snažil se dokázat hlavně vědcům, že vše je možné. Co jiní přehlíželi jako bláznivé výmysly, on zkoumal jako reálný úkaz. Roku 1919 vyšla jeho první kniha – The Book of the Damned. Patří do literatury faktu, zabývá se anomálními jevy včetně UFO, podivnými pády organických i anorganických hmot z nebe, počasím, mytologií, mizení lidí za neobvyklých okolností apod. Vyvolala jak obrovské nadšení, tak velký nesouhlas. Podněcovala k přemýšlení nad přehlíženými úkazy a tajemnem. Charles Fort dal celkem dohromady mimořádnou kolekci asi 40 tisíc popisů dosud nevysvětlitelných a tajemných jevů a událostí. Fort se po celý svůj život snažil prokázat, že mezi tím, co se považuje za pravdivé a reálné, a tím, co se považuje za hloupé a iracionální, existuje obrovský oceán nepoznaného – realita, které zatím nerozumíme. Naštěstí nikdy neměl vyloženě nouzi o peníze. Dědictví mu vynášelo skromný příjem. Jeho nadšení pro odhalování záhad bylo natolik silné, že se spokojil i s velmi skromným živobytím. Po dobu 26 let pracoval kolem 12 hodin denně. Měl zásadu: „Nikdy bychom neměli ničemu zcela věřit, ale pouze přechodně akceptovat. To jest akceptovat do doby, než bude záležitost jednoznačně objasněna.” Charles Fort, pro svůj přístup k vědcům, jejich postojům a výsledkům vědy, byl a je vědou zcela ignorován. Jeho jméno např. nenajdeme v žádné oficiální americké encyklopedii.

Dne 4. 5. 1802 byla v Rakousku (a tedy i v Čechách), za vlády Františka I. (1768-1835), zrušena doživotní vojenská služba. U pěchoty se zkrátila na 10 let, u jezdectva na 12 let a u dělostřelectva na 14 let. Příslušníci inteligence a šlechty mohli být odvedeni z trestu, ale existovala i možnost vyplatit se, kterou měl teoreticky každý odvedenec bez ohledu na jeho společenské postavení.

Dne 4. 5. 1942 – druhá světová válka: v Tichomoří začala bitva v Korálovém moři – Japonska a západních spojenců. Byla to první bitva letadlových lodí, kdy se nepřátelská loďstva ani nezahlédla a veškeré ztráty způsobilo druhé straně pouze letectvo. Ač byly spojenecké ztráty evidentně větší než japonské, podařilo se zabránit japonskému vylodění na Nové Guineji a tím přímému ohrožení Austrálie. Bitva skončila 8. května 1942 japonským taktickým vítězstvím, ale zároveň jejich strategickou prohrou.

Dne 5. 5. 1912 poprvé vyšly ruské noviny Pravda. Vznikly transformací novin Zvězda, které vydávala bolševická frakce sociálních demokratů v Leningradě. V roce 1918 se deník Pravda se rozšířil i do Moskvy. Noviny toho jména vychází v Rusku dodnes.

Dne 6. 5. 1922 zemřel v Záhřebu 74letý Vincenc Dvořák, český fyzik a univerzitní profesor, který je považován za zakladatele moderní chorvatské fyziky. Po tom, co po studiích krátce přednášel na pražské univerzitě, odešel roku 1875 na nově zřízenou Univerzitu Františka Josefa I. v Záhřebu. Tam se i oženil, ale manželství bylo bezdětné.

Dne 6. 5. 1962 zemřel ve věku 74 let Jiří Červený, kabaretiér, humorista, spisovatel a hudební skladatel, původním povoláním právník. V roce 1909 založil kabaret Červená sedma a v letech 1918-1922 byl jeho ředitelem. Po zániku Červené sedmy provozoval v letech 1923-1949 soukromou advokátní praxi. Byl otcem herečky a operní pěvkyně Soni Červené (*1925).

Dne 6. 5. 1952 zemřela 81letá Maria Montessori, všestranná italská pedagožka, filozofka a vědkyně. Je známa svými novými pedagogickými metodami. V roce 1896 byla promována doktorkou medicíny jako první žena v Itálii. Pak pracovala na Univerzitní psychiatrické klinice v Římě, kde se zaměřila na výchovu mentálně postižených dětí. V letech 1898-1900 pracovala jako vedoucí školy pro vzdělávání léčebných pedagogů a zároveň měla praxi dětské lékařky v Římě. Později vedla katedru antropologie na univerzitě v Římě. V roce 1908 opustila všechna prestižní místa, ukončila práci aktivní lékařky a už jen čtyřicet let přednášela a psala o svých pedagogických metodách.

Dne 6. 5. 1992 v Paříži zemřela 90letá legendární Marlene Dietrichová, provdaná Sieberová, herečka a zpěvačka německého původu, která se prosadila i v Hollywoodu. Ztvárnila množství svůdných typů žen, sofistikovaných, tajemných, dojemných a oslňujících zároveň. Hvězdu z ní vytvořil režisér Josef von Sternberg (1894-1969), považovaný za jednoho z prvních kouzelníků s kamerou. V roce 1947 dostala Medaili svobody a Řád čestné legie za práci ve druhé světové válce, kdy jezdila po frontových zákopech a snažila se povzbudit morálku vojáků v boji proti Němcům. Od roku 1980 (po úrazu) ležela ve svém bytě v posteli – na své nohy se už nikdy nepostavila. Např. jednu cenu v roce 1986 za ni převzal Michail Baryšnikov (*1948), její poslední velká láska.

Dne 8. 5. 1902 na ostrově Martinique v Karibském moři došlo k obrovské erupci sopky Mont Pelée, která zcela zničila město Saint-Pierre. Od slabé erupce v roce 1851 byla sopka, tyčící se do výšky 1397 m n. m., v relativním klidu, tvořila jen romantické panorama tehdejšímu výstavnému hlavnímu městu ostrova, které mělo přes 30 tisíc obyvatel. Katastrofa se ale nejméně dva roky předtím ohlašovala výrony plynů a občas také duněním v hlubinách země. V polovině dubna 1902 se začaly projevovat už neklamné známky obnovení sopečné aktivity (houstnoucí dým, dunění a někdy i sopečný popel) a 5. května se ze sopky vyvalila láva, která zničila cukrovar nad městem. K nějakým záchranným opatřením ale ani to správu města Saint-Pierre nedonutilo – ta naopak tvrdila, že sopka se zklidní. To byl, až na vzácné výjimky, rozsudek smrti pro všechny ve městě a okolí. Obrovská erupce v noci ze 7. na 8. května vedla lidi k chaotickému útěku do přístavu a na pobřeží, kde byla očekávána nějaká pomoc. Další erupce nastala v 7:50, kdy došlo k rozmetání vrcholu sopky a z kráteru se vyvalilo obrovské množství žhavé hmoty. Jedna část v několika okamžicích stekla po svazích sopky, spálila město a stačila přivést do varu vodu u pobřeží. Ten kdo nezemřel na místě, uvařil se v moři. Druhá část žhavé hmoty vystřelila k nebi a ve velké výšce vytvořila klobouk, hodně podobný tomu, který mohli vidět lidé později při výbuších atomových pum. Ani po zničení Saint-Pierre činnost sopky neustala. V říjnu toho roku začal z kráteru sopky neuvěřitelně rychle „růst“ podivný věžovitý útvar. Hrozivě se vztyčující obrovitý „prst“ byla silně viskózní (polotuhá až tuhá) láva z jícnu sopky vytlačovaná obrovskými tlaky v podzemí. Útvar byl u základny široký kolem 100 m a dosáhl výšky téměř 400 m – v březnu 1903 se zřítil do kráteru. Sopka se pak na dalších 26 let odmlčela; poslední erupce, ale daleko slabší, byla zaznamenána v roce 1932.

Dne 8. 5. 1992, 10 dní po 67. narozeninách, vzala rakovina život Ottovi Šimánkovi, filmovému a divadelnímu herci. Rodák z Vysočiny byl původně vyučený elektromontér, ale už od dětství se zajímal o divadlo, zvlášť pak, když se rodina přestěhovala do Prahy. Bez herecké průpravy hrál ochotnicky v Dělnické besedě a po okupaci na dalších ochotnických jevištích. Po válce se herectví začal věnovat profesionálně. Herecké zkušenosti sbíral v různých divadlech. Např. déle působil ve Zlíně (1947-1954) a konečně roku 1958 dostal angažmá v Městských divadlech pražských, kde vydržel do roku 1990. Hrál také v řadě filmových a televizních komedií a pohádek. Nejznámější je jeho role pana Tau, kouzelné postavičky s buřinkou a deštníkem. Šimánek byl také pedagogem na Pražské konzervatoři a DAMU. Byl dvakrát ženatý, s první manželkou Hermínou, která zemřela na rakovinu, měl dceru Alexandru, druhou manželkou byla Ludmila Muchová (*1937), kostýmní návrhářka a scénografka.

Dne 9. 5. 1982 tragicky zemřel 35letý Petr Svojtka, herec. Nešťastně se dostal (údajně pod vlivem alkoholu) mezi tramvajové vozy a byl na místě usmrcen. Pražský rodák už v základní škole navštěvoval divadelní soubor. Zde absolvoval základy divadelního hraní a recitace. Během studia na střední škole se stal členem divadla poezie, kde se zdokonalil v intonaci. V roce 1964 si zahrál ve filmu Místo v houfu a také stihl účinkovat ve vedlejší roli dalšího filmu, Bubny. Téhož roku byl přijat na DAMU. Měl sklony k hazardu, rád riskoval a provokoval různými lehkomyslnými až krkolomnými kousky. Roku 1971 se oženil s herečkou Kateřinou Macháčkovou (*1949), se kterou měl syna Petra. Manželství ale skončilo rozvodem. Z dalšího docela pěkného vztahu s herečkou Janou Janěkovou (*1955) měl dceru Janu, ale i ten se nezdařil. Petr si rád vypil a vytvářel nestandardní situace, které byly pro jeho partnerky nepřijatelné. Další jeho manželkou byla Jana Boušková (*1954), se kterou měl syna Jana. Petr měl hezký hlas, tak hodně daboval, mj. v pohádce Tři oříšky pro Popelku, což se moc neví, namluvil Pavla Trávníčka (*1950).

Dne 11. 5. 1812 zemřel Spencer Perceval, britský politik a toho času premiér. Bylo mu necelých 50 let a byl zastřelen ve sněmovně osamělým atentátníkem. Perceval je jediným britským předsedou vlády, který byl zavražděn.

Dne 11. 5. 2012 zemřel v Pardubicích 86letý Stanislav Brebera, chemik, „otec” plastické trhaviny SEMTEX. Ing. Stanislav Brebera, CSc. se narodil v Přelouči, maturoval za války na gymnáziu v Pardubicích. Po válce (1950) vystudoval VŠ chemicko-technologickou v Praze a začal pracovat ve vojenském výzkumném ústavu v Praze. Tehdy velitelství ženijního vojska mělo požadavek na vývoj plastické trhaviny pro ženijní demoliční účely. Prací na tomto problému byl pověřen právě Brebera a tam začala jeho kariéra vynikajícího odborníka v oboru trhavin. Pro využití v armádě se Breberova trhavina vyráběla pod označením B1. V roce 1956 Brebera přešel (asi byl převelen, měl hodnost kapitána) do VCHZ Synthesia (dnes Explosia) u Pardubic a tam jeho výzkum pokračoval se širším kolektivem. Roku 1958 byla trhavina Semtex patentována, na patentu je uvedeno jméno Ing. Stanislava Brebery. V současné době existuje asi deset různých druhů Semtexu, které jsou plastické pro velké rozmezí teplot od asi – 40 °C do +60 °C, je také voděvzdorný. Údaje o tom, kdy se začal vyrábět, jsou ale různé. Např. někde se uvádí, že Semtex vznikl roku 1966 ve Výzkumném ústavu průmyslové chemie u a. s. Explosia a s Ing. Breberou je jejím autorem uváděn také Ing. Radim Fukátko (*1929), který s Breberou opravdu spolupracoval. Někde se objevuje ještě další jméno – Bohumil Šole – ten ale v týmu vývojářů vůbec nebyl. Jen na sklonku života spáchal sebevraždu velmi nezvyklým způsobem. Použil údajně právě Semtex a nechal se jím v roce 1997 roztrhat ve foyeru sanatoria Priessnitz v Jeseníku. Stanislav Brebera přednášel také na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice a byl členem komise pro státní doktorské zkoušky a pro obhajobu dizertací. Byl dobře jazykově vybaven, studoval zahraniční literaturu v angličtině, němčině i francouzštině. K jeho koníčkům vedle chemie patřila filozofie a světová literatura. O jeho soukromí/rodině jsem nic nezjistila.

Dne 12. 5. 1942 zemřel 68letý Emanuel Rádl, rodák z Pyšel, biolog, fyziolog, pedagog a filozof, který byl mezi prvními, kdo si všimli nebezpečí německého nacismu. Přednášel a publikoval desítky brožur a článků na aktuální témata sociální a národnostní spravedlnosti, pojetí demokracie, proti rasovým teoriím a antisemitismu. Od roku 1935 byl už těžce nemocný, zemřel v domácí izolaci.

Dne 13. 5. 1982 – rakovina byla příčinou smrti 50leté Věry Sukové, tenistky, tenisové trenérky, manželky Cyrila Suka st. (*1942), dlouholetého předsedy Československého tenisového svazu, matky tenisty Cyrila Suka (*1967) a tenistky Heleny Sukové (1965).

Dne 14. 5. 1912 zemřel na rakovinu August Strindberg, švédský dramatik a spisovatel. Bylo mu 63 let. Pozornost si vysloužil v roce 1879 románem z uměleckého a novinářského prostředí Červený pokoj. Soudní žalobu vyvolaly (pro rouhání) jeho dva svazky povídek Manželství (1884) s velmi nekonformním pohledem právě na manželství. Známý je také jako malíř. Jeho malby, fotografie a inovativní estetické manifesty poutají pozornost dodnes.

Dne 15. 5. 1252 papež Inocenc IV. (1195-1254) vydal bulu Ad extirpanda. V ní oficiálně povolil torturu – mučení jako způsob výslechu, prostředek, který byl v následujících staletích běžně využíván a hlavně zneužíván. Zároveň ale předtím Inocenc IV. (papežem byl od roku 1243) vydal roku 1247 bulu, která zakazovala křesťanům jakkoli ubližovat Židům, fyzicky je napadat, připravovat o jmění, vyrušovat je o sobotních bohoslužbách atp. Je to první právní dokument, který Židy brání před nařčením z rituální manipulace s krví, což byla ve středověku rozšířená pověra.

Dne 16. 5. 1982  v Praze zemřel 83letý Jan Hostáň, učitel, autor literatury jak odborné tak i pro děti, rodák od Náchoda. Učil na mnoha školách, nakonec se dostal do Prahy. Originálním Hostáňovým přínosem dětské literatuře se stalo dvacet šest svazků řady Naučná četba, vycházejících v letech 1931-1939. Po penzionování 1959 byl jmenován zasloužilým učitelem. Velmi rozsáhlá byla Hostáňova veřejná činnost. V 70. letech se podílel na ustavení nového, prorežimního Svazu spisovatelů. Hodně používanou částí jeho díla byla řada pedagogických příruček (Práce s dětmi, Práce s dětskou knihou), učebních pomůcek, rozhlasových přednášek, a také textů k tělovýchovným cvičením, ke krátkým filmům apod.

Dne 16. 5. 1992 opustila pozemský svět 82letá Marie Podvalová, operní pěvkyně, sopranistka, dlouholetá sólistka Opery Národního divadla v Praze. Měla mohutný hlas temné barvy se širokým, plně znějícím tónem. K tomu bylo nutno přičíst i majestátní, krásný jevištní zjev a bohatý herecký projev. Natočila řadu zvukových snímků, hrála i ve filmu. Se souborem Národního divadla vystupovala v zahraničí. Často spolupracovala s rozhlasem, natočila velký počet gramofonových snímků, vystupovala v televizi. Rolí Libuše ve stejnojmenné opeře Bedřicha Smetany se nesmazatelně zapsala do dějin české opery.

Dne 17. 5. 1902 byl objeven (někde se uvádí, že se tak stalo už v březnu toho roku) mechanismus z Antikythéry – záhadný starověký strojek, který nepřestává fascinovat archeology i další odborníky. Předmět byl vyloven už roku 1900 spolu s řadou dalších archeologických zajímavostí z vraku lodi, která se u řeckého ostrova Antikythera potopila v roce 67 př. n. l. Jde o několik zkorodovaných bronzových ozubených koleček původně ve schránce ze dřeva a bronzu. Je to nejkomplikovanější starověký přístroj, jaký se kdy archeologům dostal do ruky. „Strojek“ od Antikythery je dnes odborníky považován za mechanický počítač, který pravděpodobně sloužil jako kalendář a umožňoval modelovat pohyb nebeských těles. Této teorii by odpovídaly i historické prameny. Římský politik Cicero se ve svých spisech zmiňuje o bronzových zařízeních, která ukazovala pohyb Slunce, Měsíce a planet kolem Země. Možné je, že strojek z Antikythéry nebyl až tak zase výjimečný. Zhruba ve stejné době konstruoval podobná zařízení údajně také Archimédes. Trvající záhadou zůstává, kam se ta ostatní zařízení ztratila, neboť ze žádné civilizace na světě není po následujících tisíc let známé podobné zařízení. Je ale možné, že ona zařízení byla roztavena a bronz znovu využit na výrobu jiných předmětů. A antikythérský strojek se dochoval jen šťastnou náhodou, protože klesl na mořské dno.

Dne 17. 5. 1932 – Třicetiletá válka byla v půlce a švédské vojsko pod vedením Lennarta Torstenssona (1603-1651, toho, který o 13 let později, už v hodnosti generála, vedl vítěznou bitvu u našeho Jankova), dobylo Mnichov, rezidentní město bavorského kurfiřta.

Dne 17. 5. 1987 zemřel 78letý Ota Dub, lékař a přitom prozaik, který napsal řadu románů z lékařského prostředí. Nemalé jsou jeho zásluhy i v oblasti lékařského výzkumu, výuky i populární zdravotnické publicistiky. Např. pod pseudonymem Zdeněk Wagner vydal populární Medicína od A do Z (1942), pod pseudonymem Michal Dudek Lékařovy rady (1947) nebo ve spoluautorství s Ivanem Brožkem Cukrovka od A do Z (1970). Jeho román Profesoři (1979) dává nahlédnout do zákulisí pražské nemocnice a konfrontuje rozdílné pojetí v pohledu na medicínu a také na život.

Dne 18. 5. 1992 začalo v Československu první kolo kupónové privatizace. Připravili ji politici a ekonomové vzešlí z řad Prognostického ústavu ČSAV. Za hlavní autory jsou označováni Dušan Tříska (*1946), Tomáš Ježek (1940-2017) a Václav Klaus (*1941). Podle ekonoma Jana Vaňouse (*1949) pochází tato myšlenka z Britské Kolumbie, avšak není jasné, jak se dostala k nám. V té souvislosti bývá zmiňován i Jan Švejnar (*1952), který se sám ve svém životopise označil za architekta českých ekonomických reforem, avšak ke kupónové privatizace se nehlásí.

Dne 19. 5. 1912 zemřel v 64 letech Boleslav Prus, vlastním jménem Aleksander Glowacki, polský spisovatel, filosof a novinář, který musel tvrdě pracovat, než dosáhl významného postavení a věhlasu. Jeho tvorba odráží základní proměny společnosti ve 2. polovině 19. století. Do dávné historie Egypta se obrátil románem Farao (1895), dobře známým i u nás.

Dne 20. 5. 2012 zahynul v Himálaji 50letý Milan Sedláček, horolezec. V roce 2002 vystoupil na vrchol Šiša Pangmy. Později se dvakrát neúspěšně pokusil o výstup na K2 (2005 a 2007). V roce 2010 se pokusil vylézt na Lhotse, ale dosáhl pouze výšky 7800 m n. m. Na přelomu dubna a května 2012 se znovu účastnil expedice na Lhotse, kterou spolu s Radovanem Markem zdolal, ale na sestupu zahynul.

Dne 21. 5. 1502 portugalský mořeplavec Joao da Nova (1460-1509) objevil v jižním Atlantiku ostrov, kterému dal jméno Svatá Helena. O tři století později, po bitvě u Waterloo (červen 1815), byl tento ostrov místem vyhnanství a smrti císaře Napoleona (1769-1821). V současné době je ostrov zámořským územím Velké Británie, žije zde asi 6500 obyvatel.

Dne 21. 5. 2012 zemřel 84letý Stanislav Remunda, herec a divadelní režisér, rodák z Prahy. Byl životním partnerem herečky Ivy Janžurové a otcem hereček Sabiny Remundové, Theodory Remundové a dědečkem režiséra Filipa Remundy. Jeho první manželkou byla herečka Blanka Vikusová, se kterou měl syna Davida Remundu (otce Filipa Remundy) a dceru Taťánu, která žije v bývalé Jugoslávii.

Dne 22. 5. 2012, 8 dní před svými 86. narozeninami, zemřel Zdeněk Dienstbier, lékař, onkolog, profesor nukleární medicíny a radiobiolog, bývalý prorektor Univerzity Karlovy a propagátor zdravého životního stylu. Od září 1957 převzal vedení Fyzikálního ústavu FVL UK, který byl následně přejmenován na Ústav lékařské fyziky a později na Ústav lékařské biofyziky a nukleární medicíny. Habilitoval se prací Nemoc z ozáření. Od roku 1960 se stal proděkanem lékařské fakulty pro vědu, v roce 1964 byl jmenován profesorem v oboru nukleární medicína, třetím evropským po Němci A.-W. Scheerovi a Italu V. Donatovi. Stejný rok obhájil také doktorskou dizertaci a získal titul doktor věd (DrSc.).

Dne 23. 5. 1882 v Bělé pod Bezdězem zemřel 49letý Emanuel Purkyně, botanik, dendrolog, zoolog, meteorolog, lesník, profesor na České lesnické škole v Bělé pod Bezdězem, kde založil arboretum a botanickou zahradu. Byl znalec nejen hlavních moderních a klasických evropských jazyků, ale i hebrejštiny a sanskrtu. Pocházel z rodu Purkyňů, vynikajícího obdivuhodnou všestranností nadání, jehož zakladatelem byl jeho otec, světově proslulý vědec Jan Evangelista Purkyně (1787-1869). Emanuel byl od roku 1864 členem Společnosti pro výzkum Čech a roku 1878 začal zřizovat po Čechách síť meteorologických stanic. Byl též členem různých vědeckých společností českých i zahraničních. S manželkou Emilií měl dva syny a dceru, jeden syn zemřel jako batole. V komplikované životní situaci, prakticky uštván „lepší společností”, Emanuel Purkyně spáchal sebevraždu (otrávil se). V matrice je však uvedena jako příčina smrti mrtvice.

Dne 23. 5. 1972 zemřel Kamil Bednář, novinář, překladatel, lyrický básník, překladatel poezie z několika jazyků, autor básnických i prozaických knížek pro děti a mládež, esejista a představitel básníků, kteří reagovali na válku příklonem k obecně lidským hodnotám a mravním principům. Bylo mu necelých 60 let. Ještě před válkou redigoval v letech 1936-37 časopis Mladá kultura. Psal do mnoha časopisů a novin. Výbor jeho článků, esejů a úvahy k autorské a překladatelské tvorbě představuje soubor Střepiny, o které jsem se nepořezal (1969). S jeho překladatelskou činností souvisely některé básnické parafráze z českého písemnictví – novočeská parafráze podvržených literárních památek z první poloviny 19. století Rukopis královédvorský a zelenohorský (1961) a antologie ze staročeské lyriky Krásných paní milování (1962). Bednář psal a vydával chytré a kultivované knihy pro děti a mládež. Těch dětských knížek napsal na třicet. Jsou mezi nimi říkanky k leporelům, verše a veršované pohádky.
Dne 24. 5. 1642 zemřela v Praze 76letá kněžna Polyxena z Lobkovic, rozená z Pernštejna, ve své době velmi mocná šlechtična, která po sňatku s knížetem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic byla spolumajitelkou všech lobkovických panství. Jelikož manžel se věnoval politice, fakticky hospodařila ona sama. Patřil jí mj. i Vysoký Chlumec, tzn. vládla i u nás v Sedlecké kotlině. Byla chytrá, vzdělaná a navíc hezká. Jako šikovná hospodářka po Bílé Hoře skoupila celou řadu zabavených majetků stavovské šlechty. Na jedné straně na svá panství zvala jezuity, aby upevňovali mezi lidem katolickou víru, na druhé např. přilepšovala příbuznému Vilémovi st. z Lobkovic, odpůrci katolíků, odsouzenému po Bílé Hoře k doživotnímu domácímu vězení. Polyxena byla poprvé provdána (1587) za Viléma z Rožmberka (1535-1592), byla jeho poslední, čtvrtou manželkou, děti spolu neměli. V tomto manželství získala roudnické panství. Po smrti bratra Jana (1597) byla poručnicí jeho 3 dětí a vedla hospodářství nejen v Roudnici, ale velmi úspěšně i na pernštejnském panství Litomyšl. Po 11 letech vdovství se provdala podruhé (1603) za nejvyššího kancléře království, knížete Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic (1568-1628). Jejich jediný syn Václav Eusebius Popel z Lobkovic (1609-1677) se stal předkem všech současných příslušníků rodu Lobkoviců a také se řadí k předkům britské královské rodiny.

Dne 24. 5. 1942 ve Voticích zemřel v 78 letech Čeněk Habart, regionální historik, kronikář a fotograf. Narodil se v Předbořicích v tehdejším milevském okrese, dětství strávil v Kovářově, kam se rodina brzo po jeho narození přestěhovala. V Milevsku chodil do školy a pak vystudoval učitelský ústav v Praze. Ještě jako student se stýkal s rodákem od Kovářova, profesorem Čeňkem Holanem, sběratelem a vydavatelem lidových písní, který v mladém Habartovi vzbudil zájem o folklór. Habart nejprve učil 13 let v Petrovicích na Sedlčansku, pak krátce v Jesenici, odkud byl přeložen do Odlochovic. Poté celých 14 let vedl školu v Jetřichovicích u Sedlce a nakonec deset let ve Voticích. Zde mu byl za mimořádné zásluhy udělen čestný titul ředitele školy, který se v té době uděloval pouze vedoucím měšťanských škol. Dlouhou dobu byl dopisovatelem několika regionálních časopisů a také pražského Národopisného věstníku. Napsal a vydal tři dětské divadelní hry: Tajemný dub, Lesní ženka a Princezna Zlatohvězdka. Fotografie a popisy těchto her byly v katalogu Světové výstavy v Petrohradě. Hry byly provedeny nejen u nás, ale i v Porýní, Jugoslávii a v Americe. V roce 1927 odešel do důchodu a věnoval se své spisovatelské činnosti. Jeho velikou a nedostižnou prací je čtyřdílná vlastivědná monografie nazvaná Sedlčansko, Sedlecko a Voticko: Popis a dějiny krajiny mezi stříbropěnnou Vltavou a památným Blaníkem a vylíčení života jejího lidu. V letech 1925-28 Habart za pomoci učitelstva sedlčanského okresu a revizí několika starších rukopisů zpracoval první tři díly, věnující se postupně politickému členění, horopisu a vodopisu, historii, etnografii a spolkové činnosti v regionu (už tyto tři svazky čítaly dohromady přes 1200 stran). Po jejich vydání dával dohromady díl čtvrtý, který obsahoval podrobné dějiny všech obcí a osad v oblasti. Postupoval přitom formou dotazníků zasílaných místním učitelům, jejichž údaje poté zpracovával v ucelené texty. V popisech obcí uváděl podrobná statistická data, historický vývoj i současný stav, zevrubně popisoval architektonické památky i životy význačných rodáků. Text byl doplněn mnoha ilustracemi Otakara Stibora a Habartovými vlastními dokumentárními fotografiemi. Rukopis byl připraven k vydání v samém závěru 30. let, ale vzhledem k německé okupaci, přes usilovnou Habartovu snahu vydán nebyl. Po jeho smrti upadala existence rukopisu ve druhé polovině 20. století postupně v zapomnění. Teprve s oživením zájmu o regionální historii na přelomu 80. a 90. let 20. století bylo dílo znovu objeveno a po dvouleté redakční práci roku 1994 nákladem radnic v Sedlčanech, Sedlci-Prčici a Voticích po téměř 60 letech od svého vzniku konečně vydáno.  Nebýt Čeňka Habarta, o mnohé poznatky ze života obyvatel, kteří žili „mezi stříbropěnnou Vltavou a památným Blaníkem“, bychom nenávratně přišli. O soukromém životě Čeňka Habarta nejsou žádné informace. V knize jeho fotografií ze Sedlčanska je jeho jediná fotka s manželkou a dcerou bez uvedení roku. Pak se ojediněle objevuje informace, že měl vnuka Otakara Stibora.

Dne 25. 5. 1872 na Plzeňsku, po velké bouři provázené dlouhým přívalovým deštěm, se rozvodnily veškeré místní toky. Nastala povodeň, kterou zdejší kraj nepamatoval. Velký Mladotický rybník se pozvolna naplňoval, ale nedopatřením nedošlo k včasném otevření propustí a později se k nim přes proud vody nemohlo. Hráz rybníka tlak nevydržela, praskla ve dvou místech a ohromné množství vody se začalo valit do úzkého údolí již předtím velmi rozvodněné Střely. Během záplav zemřelo 337 lidí v Plasích a hlavně v Nebřezinách. Mladotický rybník patřil do panství Metternichů a všeobecně se předpokládalo, že bude brzy obnoven. Oprava byla však neustále odkládána. Od obnovy Mladotického rybníka bylo nakonec upuštěno a problémy, které měl řešit, odstranila přehrada na Střele nad Plasy. V současné době se o obnově rybníka neuvažuje.

Dne 27. 5. 1942 30letý Josef Gabčík a 29letý Jan Kubiš postřelili v Praze říšského protektora Reinharda Heydricha a ten za necelé dva týdny (4. 6. 1942) v nemocnici, říkalo se, že nepochopitelně, zemřel. Atentát byl výsledkem diverzní operace našich výsadkářů nazvané Anthropoid. Němci bezprostředně po atentátu vyhlásili stanné právo a začali s rozsáhlými represáliemi. Popravy lidí nebraly konce, vypáleny byly obce Lidice a Ležáky a jejich obyvatelé popraveni nebo odvezeni do koncentráků. Gabčík, Kubiš a další výsadkáři se po atentátu skrývali přes tři týdny, nakonec je ale zradil jeden z nich – Karel Čurda (1911-1947). 18. června po těžkém boji všichni (sedm parašutistů) zahynuli v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici.

Dne 27. 5. 2012 zemřela v 99 letech Zita Kabátová, provdaná Králová, později Zavřelová, herečka. Pražská rodačka od dětství ochotnicky hrála v divadle, vystudovala jen gymnázium. Od roku 1935 byla profesionální herečkou a  ztvárnila pak desítky filmových rolí. Vrcholný výkon podala zejména ve filmu Muži nestárnou (1942). Celkem hrála přibližně v 60 filmech. Pro Divadlo Oldřicha Nového, kde jeden čas sama vystupovala, dokonce sama napsala jednu autobiograficky laděnou divadelní hru. Roku 2008 vydala ve spolupráci s Marií Formáčkovou vzpomínkovou knihu Bez servítků…, kde vzpomíná na své začátky a na kolegy z filmové branže (medailonky přes 150 osob).

Dne 29. 5. 1982 zemřela v Paříži po infarktu Romy Schneiderová, rakouská herečka, která je známá hlavně filmovou rolí rakouské císařovny Alžběty (film Sisi – 1955-1957). Bylo jí jen 43 let.

Dne 30. 5. 1972 došlo k teroristickému útoku na telavivském letišti v Izraeli. Pachateli byli tři členové japonské(!) teroristické skupiny podporované palestinskou stranou. Využití japonských útočníků bylo pro letištní ochranku značným překvapením, do té doby se zaměřovala především na možnost útoku ze strany osob palestinské národnosti. Všichni tři útočníci se na letiště dostali na palubě letu Air France z Paříže. Byli nevýrazně oblečeni a v rukou měli jen pouzdra na housle, proto jim nebyla věnována větší pozornost. Jakmile však došli do čekárny v letištní hale, otevřeli pouzdra, vyndali z nich československé samopaly vzor 58 s odmontovanou pažbou a začali nekoordinovaně pálit na všechny osoby v jejich blízkosti. Zabito bylo 26 lidí a několik desítek jich bylo vážně zraněno. Dva pachatelé zemřeli na místě činu, jeden vlastní rukou a druhý byl zastřelen letištní ochrankou. Třetí útočník byl zajat a odsouzen pak na doživotí. Palestinská strana se k činu oficiálně přihlásila.

Dne 30. 5. 1912 zemřel 45letý Wilbur Wright, Američan, který se svým mladším bratrem Orvillem (1871-1948) zkonstruovali první letadlo těžší než vzduch. Bratři byli mechanici, závodně se věnovali cyklistice a rekreačně plachtění a od něj přešli k pokusům sestrojit stroj, který by mohl vzlétnout sám. První let uskutečnili  17. 9. 1903. Svůj „létací stroj“ si nechali patentovat v květnu 1906.

Dne 31. 5. 1872dole Marie na Březových Horách u Příbrami propukl požár. Katastrofa si vyžádala 319 obětí (příbramský báňský závod měl v té době 5317 horníků) a dosud patří k největším haváriím, které kdy evropské rudné hornictví postihlo. Zpočátku nebylo jasné, proč k požáru došlo. Důl Marie byl založen v roce 1822, v době katastrofy měl přes 30 pater a celkovou hloubku přes 1100 m. Požár údajně vznikl z doutnajícího oharku knotu, který z kahanu vyhodil jeden z havířů, pracujících v osudný den na 29. patře dolu v hloubce 950 metrů. Jak a kde oharek zapálil výstroj jámy, nebylo jednoznačné ani z protokolárních výpovědí svědků. Úřední verze se přidržela varianty, že oharek zapadl do blízkosti bednění zásobníku, které začalo doutnat a po jisté chvíli hořet. Všechny dřevěné části dolu byly suché a některé i prosáklé olejem, takže k rozhoření došlo snadno. Šachta Marie byla výdušná, proto se oheň a plynné zplodiny rychle šířily směrem vzhůru a pronikaly do dalších dolů na Březových Horách, které byly s nešťastným dolem propojeny. Nejprve vniknuly do dolu Franze Josefa, 350 m vzdáleného. Zde zemřeli první horníci. Jen několika desítkám se podařilo dostat se na povrch. Zahynulo zde 100 ze 161 mužů, kteří ten den sfárali. Na dalších dolech byli horníci varováni a měli se co nejrychleji dostat ke stoupacímu stroji na dole Anna, k němuž zatím plyny nedošly. Kdo uposlechl, zachránil si život. Hodně horníků ale čekalo na těžní klece na dole Vojtěch. Tady zemřelo 95 horníků. Z dolu Prokop, vzdáleného od dolu Marie 600 m, se většině horníků podařilo dostat k dolu Anna a tudy vyfárat. Jen tato šachta zůstala prakticky ušetřena katastrofy a stala se střediskem záchranných prací. Hledání a vyvážení většiny zahynulých trvalo do 9. června. Poslední oběť byla nalezena teprve v září. Horník Emanuel Kříž, který nejspíš odhodil oharek knotu a jeho tři druhové byli odsouzeni k několika letům vězení. Kříž po duševní depresi zemřel ve vězení v přesvědčení, že zavinil smrt mnoha lidí. Po zahynulých hornících zůstalo 285 vdov a 919 sirotků. Utrpení pozůstalých vyvolalo účast v české veřejnosti. Projevil ji svým příjezdem na místo neštěstí i T. G. Masaryk, tehdy poslanec říšské rady, který pak v radě o neštěstí zasvěceně referoval a dosáhnul rychlé úřední pomoci rodinám zahynulých horníků. Kromě obětí na životech požár způsobil obrovské hmotné škody. Byly odhadnuty na 2 miliony zlatých rakouské měny. Na dole Marie mohl být provoz obnoven teprve počátkem roku 1894.

Dne 31. 5. 1902 na jihu Afriky skončila druhá búrská válka. Ten den kapitulovaly poslední búrské jednotky. Byl to konec búrských republik Natal, Transvaal a Oranžský svobodný stát, kterým však Britové slíbili, že dostanou rozsáhlou samosprávu. Slib byl splněn až v roce 1910 vytvořením Jihoafrické unie, která získala statut britského dominia. To se za dalšího půl století osamostatnilo a stalo se Jihoafrickou republikou. První búrská válka (1880-1881) propukla po pokusech Britů obsadit Transvaal. Britské jednotky byly tenkrát poraženy a Británie souhlasila s búrskou samosprávu. Druhá válka začala v roce 1899 poté, co Búrové definitivně odmítli udělit občanství (a tudíž i patřičná práva) Britům, kteří se do země valili kvůli bohatým ložiskům zlata. Boje zahájili Búrové, když Velká Británie odmítla stáhnout své vojenské jednotky z hranic búrských republik. Válku, která byla z obou stran neobyčejně krutá a nakonec se zvrhla v partyzánskou, Británie vyhrála jen za cenu obrovských ztrát. Búrové byli první evropští osadníci nejižnější části Afriky. Byli to většinou Holanďané. Slovo Búr je odvozeno z holandského „boer“ (sedlák), což naznačuje, že tito osídlenci se živili převážně farmařením.

(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)

Kulatá výročí některých událostí v regionu Sedlčansko:

1792 – 31. 5. sedlecká obec mimo jiné majetky prodala Rychtu na sedleckém náměstí. Zmiňuje se o tom Vlasák v Okrese Sedleckém na str. 25: „Dle nejvyššího nařízení … prodán … obecní neb radní dům číslo 61 za 1383 zlatých …“. Bohužel, nepíše konkrétně jaké to bylo nařízení.

1992 – 17. 5. v Sedlci na náměstí se konala slavnost vysvěcení nové sochy sv. Jana Nepomuckého     -MK-

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.