Nová aristokracie a její nepřátelé – druhá část

Před týdnem jsem na tomto místě shrnoval některé myšlenky z knihy Prolomení hradeb dvojka, která nedávno vyšla. To se zejména týká závěrečné části, která se zabývá možností (nadějí), že vláda nové aristokracie bude ukončena a západní společnosti se začnou vyvíjet zcela jiným způsobem než v posledních 30 letech.

Pokusil jsem se ukázat, že ačkoliv jsou sebevražedné tendence nové aristokracie vyšší, než kdo mohl doufat, přesto se nedaří využít jejich zbabělosti a neschopnosti ke změně režimu. Pokusil jsem se také ukázat, že problém není v jednotlivých politických projektech, nýbrž v tom, že není zformována společenské vrstva, ze které by mohli vzejít noví vůdcové. Vrstva schopná, relativně vzdělaná a cílevědomá. Při minulých revolucích byly takovými vrstvami měšťanstvo, obchodníci, větší farmáři nebo třeba městská inteligence. Takové vrstvy lze najít i v současné době, ovšem vesměs stojí na globalistické straně. Pořád ještě mají pocit, že jim globální moc dokáže nabídnout lepší podmínky a lepší životní šance než národní státy a spojenectví s nižšími vrstvami.

Pořád ještě mají pocit, že jim globální moc dokáže nabídnout lepší podmínky a lepší životní šance než národní státy a spojenectví s nižšími vrstvami.

To se může velmi rychle změnit a nejspíš změní, problém je ale v tom, že tu není žádná skupina lidí, ke které by se dezertéři z řada spojenců nové aristokracie mohli nabalovat.

V knize tvrdím, že není čas na formování nových politických projektů. Nejdříve musí vzniknout sociální vrstva, ze které by aktivisté a leadeři mohli vzejít. Současné opoziční populistické projekty totiž prosazují správné věci, ale nejsou schopny oslovit většinovou veřejnost a nedokážou se ani stát místem formování kontraelity.

To dokumentuji na třech metodách prosazení změny, do kterých investovala protisystémová opozice obrovskou energii a které zjevně nevedou k výsledkům.

První z nich jsou demonstrace. „Úspěch americké Tea Party byl pomíjivý. Původně drážďanská Pegida dokázala pořádat pravidelné demonstrace s desetitisíci účastníků po více než dva roky, navzdory stupňujícím se represím. Ve vrcholném období demonstrovalo až 100 tisíc lidí. Přesto nedosáhla ničeho. Lidé se nakonec unavili, vůdcové vzpoury museli utéct z Německa a síla režimu nebyla oslabena. Podobně dopadla kratší vlna demonstrací v německém Chemnitz v roce 2018 a neuspělo ani masivní hnutí Žlutých vest,“ uvádím.  A mohl bych přidat protesty kanadských kamioňáků, které v důsledku posílily vládu Justina Trudeaua.

Současné opoziční populistické projekty totiž prosazují správné věci, ale nejsou schopny oslovit většinovou veřejnost a nedokážou se ani stát místem formování kontraelity.

Druhou slepou uličkou jsou veřejné besedy. Původně byly zamýšleny k tomu, aby se určité myšlenky dostaly k širší veřejnosti, ale postupně došlo k tomu, že je navštěvuje stále stejná skupina lidí. Jedná se o velmi aktivní odpůrce režimu, často statečné lidi, kteří jsou ovšem vesměs pokládáni za podivíny nebo aspoň za lidi s bizarními politickými názory.

Velmi kritický jsem i k alternativním médiím. „Poté, co velká média degenerovala z poskytovatele zpravodajství a komentářů v propagandistická centra, alternativní média nezaplnila uvolněný prostor, nýbrž se většinou zaměřila na poměrně malé uzavřené skupiny čtenářů a diváků, akceptovala bulvární styl a přestala ověřovat pravdivost informací. Nakonec to je uspokojivé pro provozovatele takových médií i pro jejich diváky, ale ambice zasáhnout širší veřejnost zmizela. V mnoha případech je to dokonce kontraproduktivní – alternativní konspirační server Inforwars pravděpodobně přispěl k porážce Donalda Trumpa v roce 2020, protože zradikalizoval část jeho příznivců a ti jej nakonec dotlačili k postojům, se kterými nesouhlasily jiné skupiny jeho voličů.“

Připomínám v této souvislosti postřeh Curtise Yarvina, že alternativní média dokážou v současné době zabít jakoukoliv informaci. Pokud se třeba podaří odhalit nějaký tajný vládní záměr a tato informace je publikována nejprve v alternativních médiích, vláda se už ani nemusí snažit něco vyvracet. Pro většinu veřejnosti je informace (byť pravdivá) v kolonce „šílené konspirace“.

Jestliže to všechno nevede ke změně poměrů, co tedy dělat? Ve skutečnosti existuje řada zdánlivě nenápadných, nicméně účinných možností, jak

  1. urychlit rozklad stávajícího ekonomického a mocenského systému,
  2. usnadnit vytvoření kontraelity
  3. pomoci vytvořit strukturu, která by v případě zhroucení současného systému aspoň částečně zajistit fungování společnosti.

Tomu se budu věnovat zase příští pátek.

 

2 komentáře: „Nová aristokracie a její nepřátelé – druhá část

  • 20. 7. 2022 (11:39)
    Trvalý odkaz

    Špatné časy dělají silné muže,
    silní muži dělají dobré časy,
    dobré časy dělají slabé muže,
    … a slabí muži dělají špatné časy.

    a my se teď nacházíme v té čtvrté fázi

    Reagovat
  • 14. 7. 2022 (18:44)
    Trvalý odkaz

    Situace čím dál víc připomíná pád římské říše. Výrazné a sílící kastovní rozdělení společnosti, přičemž nejvyšší kasta a její přisluhovači vyznávají směs bezuzdného hedonismu a extrémního individualismu, zatímco nižší kasty musí dennodenně bojovat o slušný život (a brzy možná o holé přežití), plýtvání obrovskými zdroji na řešení neexistujících, uměle vytvořených nebo neúměrně zveličených problémů na úkor skutečných hrozeb, klesající prestiž činností přinášejících reálné hodnoty ve prospěch těch, které zlomku populace přinesou prakticky bez námahy obrovské bohatství, zatímco ostatním v lepším případě nic, čím dál menší úspěšnost ve zbytečných válkách s barbary a o to silnější represe vůči vnitřní (skutečné i domnělé) opozici a tak dále a tak dále. Těch podobností je spousta.

    Problém s vytvářením paralelních elit není v tom, že by “nebyli lidi”, ale že její potenciální příslušníci jsou vesměs natolik vytížení „bojem o přežití“, že na nějakou osvětovou, nedejbože odbojovou, činnost už nezbývá čas a odvaha (čest výjimkám, jako jste třeba vy nebo Vidlák). Krom toho – i když není represivní aparát oproti římským časům (zatím) tak brutální, je nesmírně propracovaný, takže každou režimu nebezpečnou osobnost dokáže zlikvidovat (zásahy státního aparátu, mediálně, metodami korporátního fašismu – viz Kanada – či jinak) dřív, než stihne něčeho zásadního dosáhnout.

    Takže na paralelní elity jako hybatele změny zatím zapomeňme. Musí nastat natolik turbulentní časy, že režim ztratí velkou část svých represivních schopností. Pak nebude stíhat likvidovat osobnosti, které se v těžkých časech jistě vynoří a postaví do čela společenských sil usilujících o změnu. No a podle toho, co se děje ve světě, jsou ty turbulentní časy za dveřmi. Jde jen o to, aby ta obrovská masa, ve které vládnoucí třída vyvolala pocit, že ohlodané kosti z hostiny, na kterou nejsou nižší kasty připuštěny, pro ně představují navěky zaručený blahobyt a že jim žádná alternativa nemůže nabídnout víc.

    Blíží se velká bouřka, ve které budou nesrovnatelně víc trpět ohlodávači kostí než účastníci hodokvasu (za novodobou aristokracii to krásně vyjádřil premiér Fiala arogantním prohlášením „zchudneme všichni“, což je novodobá parafráze výroku Karla Gotta na balkóně Melantrichu v roce 1989, že „teď se všichni můžeme postavit na stejnou startovní čáru“ – akorát směr a cíl závodu byl tehdy optimističtější). Odhozené kosti budou víc ohlodané a bude o ně větší rvačka. Pak už bude jen otázkou času, kdy z pod stolu někdo charismatický povstane a prohlásí: „Ohlodávání kostí a rvačka o ně není žádný blahobyt. Je na čase to změnit.“

    A možná to všechno vyřeší ještě rychleji barbaři. Uvidíme. Žijeme v zajímavé době, ale raději bych se o tom učil v dějepisu.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.