Proč je důležité nahradit parlamentní demokracii demokracií přímou

Pozn. Následující projev byl pronesen na půdě senátu v červnu 2012. Tedy v době, kdy Nečasova vláda působila zcela stabilně a kdy jména Ištvan a Šlachta znalo jen pár odborníků. Když jsem zmiňoval možnost puče a ústavní změny, šlo o obecnou poznámku. Totéž platí o zmínce o „mediálním magnátovi“ – Andrej Babiš tehdy ještě nevlastnil nakladatelství Mafra.

Dámy a pánové, dobré odpoledne,

jestliže dnes horujeme pro přímou demokracii, horujeme proti zastupitelské demokracii.  To by nás mohlo postavit někam po bok Benita Mussoliniho nebo marxistických revolucionářů 60. let. A dokonce takto horujeme na tomto místě, na posvátné půdě velechrámu zastupitelské demokracie. Je tedy od nás právem očekáváno, abychom dokázali snést opravdu velmi velmi silné argumenty, proč zastupitelská demokracie přestala být životaschopnou alternativou. A abychom dokázali vyvrátit nejčastější námitky proti přímé demokracii.  O to se ve svém vystoupení – v rámci velmi omezeného času – pokusím.

Předešlu ještě, že mám na mysli daleko hlubší změnu než jiné nastavení parametru volebního systému.  Základním nástrojem přímé demokracie je referendum. Rozhodování o tom, zda si chudí lidé smějí stavět domy z levných materiálů, nebo zda budeme přijímat muslimské přistěhovalce i s jejich vírou – takové rozhodování patří lidu, nikoliv elitám. A lid musí mít možnost zvrátit rozhodnutí voleného orgánu stejně snadno, jako má ředitel podniku možnost zamítnout rozhodnutí svých podřízených. Institut odvolání poslance je jen slabá náhrada.

Je pochopitelně nesmysl, aby Pražáci hlasovali o tom, zda má být v hospodách v Novém Městě pod Smrkem zakázáno kouření a naopak.

Dalším klíčovým prvkem přímé demokracie je místní rozhodování. Všude, kde je to možné, mají rozhodovat ti lidé, kterých se to týká. Je pochopitelně nesmysl, aby Pražáci hlasovali o tom, zda má být v hospodách v Novém Městě pod Smrkem zakázáno kouření a naopak.

Proč senátoři neoslovují senátorky „paninko“

Ale k věci. Když se v Evropě formovaly první parlamenty, bylo pro ně typické, že lidé, kteří zastupují řemeslníky, jsou sami řemeslníky. Oblékají se tak, smrdí tak, mluví takovým přízvukem, mají stejně mizerné vzdělání, stejně hrubé chování a přátelí se s jinými řemeslníky. Většinu času trávili svou prací a na parlamentní zasedání jezdili jen občas. To byla skutečná zastupitelská demokracie. Kdyby tehdy někdo navrhl, že měšťané mají být reprezentováni královskými dvořany, byl by pokládán za šílence.

Kdyby tehdy někdo navrhl, že měšťané mají být reprezentováni královskými dvořany, byl by pokládán za šílence.

Co by si asi tehdejší příznivec parlamentní demokracie pomyslel, kdyby přijel do dnešní České republiky. Máme tu nějakých 8,5 milionu voličů, z toho šest milionů jsou lidé, kteří nemají vysokou školu a živí se rukama nebo nějakou jednoduchou administrativní prací. Ti lidé si volí poslance a senátory, aby v jejich zastoupení hlídali státní úředníky, primáře nemocnic, umělce z České televize, ředitele státních podniků, rektory vysokých škol a další podobné skupiny. 

Tady udělám odbočku. Připomínám, že cílem demokracie NENÍ zajistit efektivní státní správu. To bychom příslušné pravomoci mohli rovnou svěřit expertům, úředníkům, generálům a všem ostatním, kdo rozumí své práci. Cílem demokracie NENÍ ani nastolit spravedlnost či mravnost. Cílem demokracie je podřídit odborníky politické kontrole suveréna – lidu České republiky. Stejně jako majitel podniku najímá a propouští různé odborníky, tak lid by měl lid České republiky najímat a propouštět generály, primáře, policejní důstojníky a já nevím koho. Ideál nepolitické státní správy je absolutním popřením všech liberálních a demokratických principů. Ve skutečnosti potřebujeme opak – potřebujeme, aby experti žili ve strachu, že když občané nebudou s jejich prací spokojeni, tak o tu práci přijdou.

Ale zpět k věci Takže máme 200 poslanců a 150  senátorů, kteří mají zastupovat zájmy voličů. Jenže kdybychom prošli poslanecké lavice, kolik tady najdeme pánů, kteří oslovují kolegyně „paninko“ a chodí si přivydělávat na melouchy?  Spíš to působí dojmem, že tohle shromáždění si zvolili primáři, profesoři a náměstci, aby zastupovali jejich zájmy před prostým lidem.

…potřebujeme, aby experti žili ve strachu, že když občané nebudou s jejich prací spokojeni, tak o tu práci přijdou.

Zástupci lidu?  Ani náhodou

Ten člověk ze starých dob by řekl něco ve smyslu: „Většina zástupců parlamentu formálně zastupuje měšťany, ale ve skutečnosti to jsou královští dvořané. Jsou urozeného původu, hovoří vybraným jazykem, oblékají se do drahých látek a jejich děti studují ve šlechtických ústavech.“ A dnešní sociolog by mohl mezi dnešními senátory a poslanci udělat výzkum, kdo má mezi blízkými přáteli nějakého chlapa z fabriky, hospodského nebo pracovníka autoservisu. Víte, že tihle lidé tvoří přes 80% voličů? Jak můžete zastupovat někoho, s kým nemáte žádné kontakty? A to mluvíme o národním parlamentu v malém státě. Vezměte si třeba evropský parlament, kde takzvaní zástupci lidu žijí v naprosto izolovaném světě a mluví dokonce jiným jazykem než jejich voliči. Kdybyste řekli nějakému europoslanci, že jeho syn bude pracovat v malém výrobním podniku na Českomoravské vysočině, polije ho hrůza. Protože pro své děti plánují kariéru v mezinárodních strukturách nebo mezinárodních korporacích.  Jak by mohli reprezentovat lidi z Vysočiny?

Zkrátka, dnešní zastupitelská demokracie není vůbec zastupitelská. Je založená na soutěži, dává voličům na výběr z různých alternativ. To je důležité a to brání tomu, aby nedošlo k ještě horší degradaci. Ale není zastupitelská. To není jen záležitost České republiky, tak je tomu ve všech západních zemích.

Tenhle posun od parlamentů plných zástupců lidu k parlamentům plným dvořanům se děl postupně.  Během 20. století k tomu přišla ještě druhá změna. Dnešní politická rozhodnutí mají obrovský dopad na život obyčejných lidí z nižších vrstev. Stačí, aby nějaký referent přidal větu do regulační směrnice, text prošel a připraví o práci tisíce lidí. A přijít o práci v téhle době – to znamená rozpadlé rodiny, alkoholismus, bezdomovectví, sebevraždy… Jenže ono to z toho parlamentu vůbec nemusí být vidět. Stejně jako to není vidět z pražských právnických kanceláří. Kdyby tady opravdu seděli skuteční zástupci instalatérů, hospodských, kadeřnic, chlapů z fabrik a švadlen – pak by to možná někoho zajímalo. Ale takhle?

Kdybyste řekli nějakému europoslanci, že jeho syn bude pracovat v malém výrobním podniku na Českomoravské vysočině, polije ho hrůza. 

S čím si experti nikdy nedokážou poradit

Ale já se zeptám tady přítomných poslanců a senátorů. Jak často se vám stane, že dostanete návrh a k němu analýzu, co to bude znamenat pro zánik a vznik pracovních míst – podle odvětví, velikosti firem, úrovně vzdělání pracovníka atd. Nemyslím takové ty analýzy v uvozovkách, jako když nám Greenpeace tvrdili, že fotovoltaika vytvoří desetitisíce nových pracovních míst. Ale skutečné analýzy, ve kterých by bylo uvedeno, o kolik se zvýší náklady na jednotlivé činnosti v různých typech organizací, jestli ty organizace pracují s dostatečnou marží, aby pokryly zvýšené náklady atd. Ani jednou! A kolikrát se stalo, že byste nějaký návrh odmítli, dokud ta čísla nebudete mít?

Pořád platí, že onen typ zastupitelské či soutěžní demokracie, kdy volič předává veškeré pravomoci na několik let profesionálnímu byrokratovi (nic jiného dnešní poslanci nejsou) je lepší než většina jiných systémů. Je to mnohem lepší než diktatura jedné strany. Je to mnohem lepší než vláda odborníků (rozuměj úředníků vymklých jakékoliv kontrole). A je to mnohem lepší než vláda aktivistů, v níž se soutěží o to, kdo udělá větší rámus a přiváže se větším řetězem. Přes to všechno se rýsují problémy, se kterými si žádná nepřímá demokracie v západním světě nedokáže poradit.

  1. ekonomická stagnace. Dnes už je všeobecná shoda, že hospodářské problémy posledních pěti let nemají technologické příčiny ani nesouvisí s přirozeným ekonomickým cyklem. Byly způsobeny výhradně katastrofální hospodářskou politikou. A co horšího, dokonce se zdá, že ty sociální skupiny, které taková opatření prosadily a podporují, na tom velmi slušně vydělávají. Dopady na nižší sociální vrstvy jsou ovšem katastrofální.
  2. sociální rozklad. Vždycky byli chudí lidé, ale byly časy, kdy i ti chudí – ačkoliv se jim žilo těžko, to nemůžeme bagatelizovat – dokázali udržet pohromadě rodiny, udržet vlastní pracovitost a morálku a dát svým dětem návyky, které zvyšovaly jejich životní šance. Tohle zmizelo. Dnes máme sociální politiku, která slušně uživí tisíce úředníků a tisíce profesionálních sociálních pracovníků. A životní šance dětí z chudých rodin jsou na historickém minimu.
  3. rodinný život a reprodukce obyvatelstva. V téměř žádné západní se nerodí tolik dětí, aby společnost mohla dál existovat. A kdybychom počítali jenom ty rodiny, které jsou ochotny dát svým dětem potřebnou péči a vštípit jim potřebné návyky, bylo by jich ještě méně. To je důsledek sociální a ekonomické politiky. Kdyby tady bylo víc času, dokázal bych vám, že to není otázkou morálky a kultury.
  4. imigrace. V podstatě žádná západní země dnes nedokáže přijímat přistěhovalce bez toho, že by se z nich staly drancující hordy. Dokonce i ti, kdo přicházejí s dobrými úmysly, se rychle mění. Nejpozději v druhé generaci. Pokud vím, jedinou výjimkou je Kanada.

Ve všech těchto oblastech platí, že moudrost elit (neboli názor odborníků) dává opačná doporučení než přirozený selský rozum obyčejných lidí. Ve všech těchto oblastech se nakonec prosadila moudrost elit a výsledky byly katastrofální. Došlo na slova sedláků, švadlen a chlapů z fabrik. Nadešel čas, kdy si potřebujeme přiznat, že advokáti, sociologové ani kapitáni korporací nemohou přinést potřebnou změnu. Ne, že by k tomu neměli schopnosti, ale nemají zájem ji prosadit. 

Ve všech těchto oblastech se nakonec prosadila moudrost elit a výsledky byly katastrofální. Došlo na slova sedláků, švadlen a chlapů z fabrik.

Předpokládám, že moji spoluřečníci na to ještě narazí, ale všimněte si, že Švýcaři, což je národ Čechům v mnohém dost podobný, žádný z těch problémů nemá. Protože důležitá rozhodnutí nesvěřují parlamentům.     

Hlavní námitky: Pošetilý lid a zbytečné náklady

K námitkám proti přímé demokracii.

  1. Jak kdysi napsal Alexis de Tocquille, začne-li většina utlačovat menšinu v demokratickém režimu, je schopna to dělat s daleko větší zběsilostí než jakýkoliv despota. Je tu riziko, že většina odhlasuje popravu všech zrzavých, galeje pro všechny plešaté a podobná opatření.

To je námitka, která musí být brána vážně. I vůle lidu musí mít své hranice, za které nemá jít. Není kupříkladu možné, aby probíhala referenda o soudních rozsudcích. Nicméně za posledních 200 let nedošlo v západním světě k žádnému případu, kdy by bylo o genocidě  nebo útlaku rozhodnuto v referendu. Němci neodhlasovali zavedení plynových komor v referendu. Pokaždé to bylo rozhodnutí provedené poloanonymním byrokratickým aparátem. Nějakými nestrannými odborníky.

  1. Náklady. Pokud by se mělo o všem hlasovat, kolik to bude stát peněz? Víme přece, jak jsou volby drahé. I na tuto námitku existuje jednoduchá odpověď. Pokud by se hlasování konala často a existovala stálá infrastruktura, náklady by představovaly zlomek současných. Kromě toho tu jsou další možnosti, jako využití elektronického hlasování nebo kompletní outsourcing organizace referend.
  2. Nebudou voliči hlasovat příliš povrchně? Tahle vážná námitka říká, pokud jsem volič a můj hlas představuje jeden z deseti milionů, je racionální, abych neztrácel příliš času zjišťováním situace. Pokud rozhoduje jen pět šéfů politických stran a já jsem jedním z těch pěti, je naopak racionální, abych vynaložil značnou námahu na zjištění všech okolností. Hlasování v parlamentu je někde uprostřed.

V praxi se ovšem ukazuje, že možnost úzké elity studovat situaci je vykoupena tím, že zájem elity je odlišný od zájmu většiny. A – to je velice podstatné – horních 10% dokáže svůj život financovat z evropských fondů, takže je jim zcela lhostejné, jestli úplně zničí národní hospodářství, a s ním i životní šance dolních 90%.

Navíc, miliony voličů sice nemohou detailně studovat každý materiál, ale mají své předsudky a svou intuici. O každé z těch problémových oblastí, které jsem uvedl, platí, že lidové předsudky se ukázaly jako pravdivější a spolehlivější než názory odborníků. 

  1. Tím se dostáváme ke čtvrté námitce. V parlamentech se hlasuje o záležitostech tak odborných, že voliči nemají dost schopností, aby je posoudili. To je námitka, se kterou se setkáváme poměrně často, ale fakticky se jedná o nehoráznou demagogii. Když stavím dům, je majitel stavební firmy lepším odborníkem než já. A jsem vděčný za jeho rady. Ale rozhodnutí je moje. Stejně je tomu v autoservise a ve všech dalších oblastech života. Dokonce i v medicíně se mohu rozhodnout proti radě svého lékaře. Žádný expert nemá řídit můj život jen proto, že něčemu rozumí lépe. To je princip platný i v politice.
  2. Poslední obvyklou námitkou je možnost manipulace. Mohl by se vyskytnout nějaký svůdce, který lid zkorumpuje rozdáváním darů nebo nezodpovědnými sliby a tímto speciálním typem korupce prosadí své nekalé záměry. Odpověď je opět poměrně jednoduchá: Je snazší zkorumpovat  8,5 milionu voličů nebo 200 poslanců?

Je snazší zkorumpovat  8,5 milionu voličů nebo 200 poslanců? 

I lid se může mýlit

Tím není řečeno, že každé rozhodnutí lidového hlasování musí být správné. Právě před 10 lety hlasovali občané České republiky o vstupu do EU. Hlasovali na základě nepravdivých informací, které jim podstrčila tehdejší vláda, a jen málokdo věnoval dostatek energie, aby zjistil, jak se věci mají doopravdy. A lid rozhodl chybně. Unie nám nepřinesla nic jiného než největší nárůst nezaměstnanosti v novodobých dějinách, dotace devastující ekonomiku a bezprecedentní nárůst rozkrádání. Nejschopnější lidé, kteří třeba ve Švýcarsku zakládají firmy, v Čechách přemýšlejí, jak se stát úředníky nebo jak si sáhnout na další dotační titul. Prostě jsme udělali chybu. A nejspíš se dopustíme i dalších chyb. To k životu patří. Ale budou to naše chyby a bude na nás, abychom s nimi něco dělali. Třeba to, že za pár let v dalším referendu rozhodnutí zvrátíme.

Na závěr připomenu jednu neprávem opomíjenou knihu. Napsal ji pan profesor Možný a jmenuje Proč tak snadno. Odpovídá na otázku, proč tak snadno padl komunistický režim v České republice. Odpověď zní: Protože žádná významnější skupina neměla zájem na jeho udržení. Nebylo nikoho, kdo by ho chtěl bránit.

Nejspíš se dopustíme i dalších chyb. To k životu patří. Ale budou to naše chyby a bude na nás, abychom s nimi něco dělali. 

Která sociální skupina má zájem na udržení současného režimu? Takový zájem, aby byla ochotná ho bránit? Co by se stalo, kdyby se dohodli jeden mediální magnát s jedním plukovníkem, obsadili pár důležitých budov, vyhlásili nové zřízení a začali zatýkat? Pravděpodobně vůbec nic. V Bruselu by byli rádi, že Češi přestanou dělat problémy, umělci by byli rádi, že dostanou větší dotace a většině obyvatel by bylo jedno, o co se ti zloději nahoře perou. Mnozí by možná měli zlomyslnou radost.

Historická zkušenost říká, že je-li nějaké zřízení takto bezbranné, dříve či později se najde někdo, kdo takové možnosti využije. Lpění na současném politickém systému je spjato s mnohem vyšším rizikem než radikální ústavní změna.

Děkuji vám za pozornost.

Proneseno kdysi dávno na semináři, který proběhl v senátu a který organizoval Tomio Okamura