Ke Dni válečných veteránů

Pomníčky kluků a mužů zabitých v první světové válce stojí snad v každé obci. Stojí jako znamení nesmyslnosti války. Naši lidé byli nuceni bojovat za dům Habsburků, a přitom osud národa závisel do značné míry na tom, že Habsburkové prohrají. Zvlášť smutné a děsivé to bylo tam, kde byli hnáni proti bratrským národům – Srbům a Rusům.

Jenže když se podíváme na války, které byly v Evropě bojovány ve staletích předtím, téměř pokaždé vidíme ten stejný vzorec. Mužů, kteří tam bojovali, se to vlastně vůbec netýkalo. Kdyby „jejich“ země prohrála, žili by dál ve stejných chalupách, se stejnými ženami, dělali by stejnou práci a vychovávali stejné děti. Jenom daně by platili někomu jinému. Knihy to můžou líčit jako něco velkolepého, ale z hlediska mužů nahnaných na ta jatka na tom nic velkolepého nebylo. Jen nesmyslné zabíjení. Jako by životy a bolest obyčejných lidí neměly žádnou hodnotu.

Učme se počítat s tím, že čas válek neskončil, a že i po mužích našich generací se možná jednou bude chtít, aby byli připraveni.

Jenže ono je to celé přece jen složitější. Když jednou za obrovskou dobu přijde taková ta skutečná válka, kdy je zapotřebí bránit své domovy a svůj národ, tak se najednou ukazuje, že ti, kdo jsou zvyklí bojovat, jsou na tom mnohem lépe. A není to jenom v technice nebo válečnických schopnostech. Je to v lidech, v povahách, v kultuře, v duchu národa.

Národ, který má své veterány, je jiný než ten, který je nemá. Národ, který má své hroby padlých, je jiný než ten, který je nemá. Národ, kde chlapci naslouchají vyprávění starých válečníků, je jiný. Je silnější.

A to navzdory tomu, že mnoho mužů chybí a další jsou válkou postiženi ještě po mnoha letech.

Národ potřebuje své bojovníky, své veterány. Připomínají statečnost, houževnatost, disciplínu, obětavost, kamarádství… a připomínají nesamozřejmost obyčejného života v míru, i se všemi starostmi, problémy a nespravedlnostmi.

Národ potřebuje své bojovníky, své veterány. Připomínají statečnost, houževnatost, disciplínu, obětavost, kamarádství

Tu oběť nepřinášejí jenom muži v poli. Musíme vidět i jejich manželky. I manželky těch, kteří se nakonec vrátili, ale ony stejně žily celé roky ve strachu. Patří do něj i matky vojáků. Děti vyrůstající bez padlých otců. Ženy, které se nevdají, protože ten, kdo by se byl mohl s nimi oženit, zbytečně umřel. A spousta dalších.

Válka je nesmyslná. Jenže národ, který si odvykne bojovat, propadne zkáze.

Važme si toho, že máme své veterány. Že můžeme vzpomínat na hrdiny z druhé světové války i na padlé ve válce první. Uctívat jejich hroby a jejich památku. A učme se počítat s tím, že čas válek neskončil, a že i po mužích našich generací se možná jednou bude chtít, aby byli připraveni.

(Prosloveno 11. listopadu na shromáždění u příležitosti Dne válečných veteránů v Horní Lipové)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *