Země, kde lidé nemají o čem snít

Většina obyvatel nemá o čem snít, úplně chybí vize. Sociolog a spisovatel Petr Hampl tvrdí, že jsme svědky politického závodu ke dnu. Důvěryhodnost podle něj ztratili politici i média a strany konfliktů se uzavírají do bublin. „Zmizely nezávislé firmy, převládají fabriky na poměrně jednoduché komponenty a ekonomika přestává potřebovat schopné inženýry. Místo toho potřebuje šplhouny a vzorné spotřebitele, kteří si koupí úplně všechno. Školství se pochopitelně přizpůsobuje,“ řekl mimo jiné v bilanci roku 2021.

Jak byste krátce shrnul rok 2021?

Čtenáři možná naskočí covid nebo epidemie. Ale mnohem zajímavější otázka je, kdo dokázal covidovou situaci využít k prosazení svých cílů a kdo nikoliv. A tady nezbývá než konstatovat, že stoupenci globálního vládnutí se ukázali jako čilejší, cílevědomější a dokázali se mnohem rychleji zorientovat. V českých zemích nastoupila eurolokajská vláda, v Americe si upevnila postavení anticivilizační levice a protibělošský rasismus se tam stal mainstreamem. V Německu mají vládu ještě radikálnější, než byla Merkelová, a vypadá to, že Macron snadno obhájí. Dokonce je ve hře i dobytí Maďarska.

Na druhou stranu se opravdu potvrdilo, že globální moc je křehká. Imbecilita nového zeleného údělu překročila veškerá očekávání, americký prezident nedokáže skrývat, že trpí demencí a vojenská síla Severoatlantické aliance byla zesměšněna vousatými fanatiky vyzbrojenými historickými samopaly. Jenže jestliže na straně vládnoucí elity přibývá hlouposti a neschopnosti, na straně opozice se projevuje totéž v minimálně stejné míře. Vlastně jde o jakýsi politický závod ke dnu.

Imbecilita nového zeleného údělu překročila veškerá očekávání, americký prezident nedokáže skrývat, že trpí demencí…

A nebylo by něco pozitivního?

Jednoznačně vystoupení Erica Zemmoura jakožto kandidáta na francouzského prezidenta. Ukazuje, že i lidová opozice může být kultivovaná, vzdělaná a vysoce inteligentní. A že to nemusí být za cenu kompromisu. Ve věcech islámu a obrany civilizace je Zemmour tvrdý jako skála. V tuto chvíli se zdá, že Macron má navrch, ale se Zemmourem může přijít úplně jiný typ opoziční politiky.

Rýsuje se i nějaký český Zemmour?

Pokud bychom hledali českou obdobu, byl by to nejspíš profesor Budil (Ivo, profesor a antropolog, pozn. red.). Nesmírně široce vzdělaný, kultivovaný a přitom nebojácný a vizionářský. I jeho vystupování a způsob mluvy jsou dost podobné Zemmourovu. Ovšem za Ivo Budilem není politická strana ani žádné sdružení mocných s dostatkem financí, to z něj zatím dělá okrajovou postavu.

Nikoho jiného se zemmourovským záběrem tady zatím nevidím.

…vystoupení Erica Zemmoura jakožto kandidáta na francouzského prezidenta. Ukazuje, že i lidová opozice může být kultivovaná, vzdělaná a vysoce inteligentní.

Co ukázal o Češích a české společnosti?

To, že se nic nezměnilo od 19. století. Pořád se pohybujeme mezi dvěma póly. Národní nadšení a potom tupý antisemitismus a házení bláta do Masarykových oken. Statečné odhodlání mobilizace v září 1938 a fašizující chátrovitá druhá republika v listopadu téhož roku.

Pokud funguje politické vůdcovství, lidé ze sebe dostanou do nejlepší. Dokážou se chovat statečně a odpovědně. Dokážou přinášet oběti. Pokud vůdcovství selže, vyplave nahoru to nejhorší, co v lidech je. Z těch statečných mužů se najednou stává chátra vytloukající židovské krámky.

Letošek začal celostátní uzávěrou, pokračoval koronavirem, energetickou krizí a zadluženým rozpočtem. Jaký dopad to na společnost může dlouhodobě mít a má?

Na různé sociální vrstvy to dopadá naprosto rozdílně. Někdo žije v Praze nebo okolí, pracuje pro nadnárodní korporaci, je očkovaný a v jeho životě se vlastně nic nezměnilo. Snad až na to, že musel omezit cestování do ciziny. Tihle lidé, kteří vesměs podporují novou vládu, jsou pořád ještě optimističtí. Povolební nadšení vyprchalo, nicméně vystřízlivění ještě nepřišlo. Čtou nějaké negativní ekonomické zprávy, ale osobně je to ještě nezasáhlo. Pořád ještě věří tomu, že Evropská unie všechno vyřeší a že Nový zelený úděl bude úspěch. Jiní lidé ale chudnou, rozpadají se vztahy a přibývá nervozity. Převládá rezignovanost, případně neurčité naštvání. Mnozí se plně koncentrují na své osobní záležitosti, což je asi to nejlepší, co se dá v téhle době dělat.

Pokud vůdcovství selže, vyplave nahoru to nejhorší, co v lidech je. Z těch statečných mužů se najednou stává chátra vytloukající židovské krámky.

Nejhorší je, že úplně chybí pozitivní vize. Co bude po covidu? Jestliže nechceme zbídačení Nového zeleného údělu, co chceme místo toho? Lidé vidí jen samé negativní věci, navzájem se v tom utvrzují a propadají depresím, od kterých je jen krok ke zbytečné agresivitě. Chybí takový ten sen, kdy si voják v zákopu říká: Jestli to přežiju, tak si otevřu hospodu u nás na kopci, budou tam červené ubrusy a budu čepovat nejlepší pivo v okrese. Najmu prsatou servírku a budu ji okukovat.

Naše země přestala být prostředím, které umožňuje snít a plánovat. Snad jen pár pražských intelektuálů může snít o tom, že je vezmou do Bruselu nebo že budou pracovat přímo pro Georga Sorose. Pár výjimečných specialistů může snít o tom, že se uplatní na globálním trhu. A pár dívek může snít o tom, že se stanou modelkami nebo že se dostanou do Hollywoodu. Ale většina obyvatel nemá o čem snít.

Co tedy dělat, aby se lidé zase mohli těšit na budoucnost?

Osudy jednotlivců a rodin jsou spojeny s osudem národa. Není možné snít o nových hospodách, dokud stát nevytvoří takové poměry, že to bude snadné pro každého, kdo chce tvrdě pracovat. To platí ve všech oblastech života. Je těžké snít o velké rodině, pokud tu není dostupné bydlení a taková pracovní místa, která umožní tu rodinu uživit. Mládenec může těžko snít, jaké úžasné a odvážné věci bude navrhovat a konstruovat, když většina fabrik tu dělá jenom součástky pro nějakou zahraniční výrobu. To je jedním z důvodů, proč jsme založili sdružení Kudy z krize, kde se snažíme spojit nejlepší mozky, kterým jde o obnovu samostatného a nezávislého národního státu, abychom takovou vizi společně vypracovali. Vizi realistickou, ale odvážnou a zaměřenou na budoucnost.

Mládenec může těžko snít, jaké úžasné a odvážné věci bude navrhovat a konstruovat, když většina fabrik tu dělá jenom součástky pro nějakou zahraniční výrobu.

Mnoho občanů by mohlo namítnout, že jejich úspory či existence byly v posledních dvou letech zničeny. Jak jim pomoci?

Za současných poměrů nemůže dělat nic. Dokonce ani česká vláda nemůže dělat nic. Nedokáže ovlivnit, jaké pokyny a nařízení přijdou z ciziny. Nedokáže ovlivnit, jestli banky někoho neodříznou od úvěrů. Pokud chceme komukoliv pomoci, potom prvním a základním krokem musí být vrácení rozhodovacích pravomocí na národní úroveň.

Bedřich Smetana nechává ve finále opery Libuše titulní postavu zpívat „Můj národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná“. Nastane to i teď?

Jsou různé scénáře budoucnosti. Je mezi nimi i možnost obnovení národního státu a národního života. Pokud ale chceme, aby se takový pozitivní scénář naplnil, musíme se začít chovat naprosto jinak než dosud. Především opozice musí začít jednat naprosto jiným způsobem. Když prohrávám válku, tak to není vina nepřítele, že je příliš silný. Je to moje chyba, že jsem se nepřipravil lépe.

Když prohrávám válku, tak to není vina nepřítele, že je příliš silný. Je to moje chyba, že jsem se nepřipravil lépe.

Pomyslným politickým vrcholem byly volby do Poslanecké sněmovny. Několikrát jsme mluvili o hledání změny či zachránce, na kterou voliči slyší. Platí to i tentokrát?

Nemyslím, že by to bylo o hledání zachránce. Bylo to spíš negativní. Jedni volili pětikoalici, protože byli ochotni podstoupit naprosto cokoliv, aby se zbavili Babiše. Druzí podporovali Babiše, protože se báli, že za pětikoalice to bude ještě mnohem horší. Žádná pozitivní vize, která by rezonovala společností, se tu neobjevila.

Milion hlasů propadlo, dokáže podle vás Petr Fiala (ODS) v příštím roce zastupovat i tyto voliče? Nebo to dokáže hnutí ANO či hnutí SPD?

Petr Fiala nebude zastupovat naprosto nikoho. Petr Fiala se bude zodpovídat především zahraničním spojencům a investorům. Ostatně, už teď je vidět, že když nepřichází pokyny, je jeho vláda naprosto bezradná.

Čím je podle vás dána motivace či demotivace Čechů dodržovat protikoronavirová opatření? Kde minulá vláda udělala chybu?

Těžká situace vyžaduje vůdcovství. Potřebuje někoho, kdo předloží plán a převezme odpovědnost. Nesmí zakrývat rizika – Churchill neslíbil Angličanům, že vyhraje, ale slíbil, že bude bojovat do posledního dechu. Babiš nemohl slíbit, že do nějakého termínu ukončí epidemii, ale mohl slíbit, že nenechá padnout české hospodské ani další, a že poskytne zdravotníkům maximální podporu. Mohl slíbit, že se to nebude řešit na úkor těch nejchudších. Kdy jindy byla příležitost vypsat korporátní dávky než právě během epidemie? Babiš mohl obnovit český vývoj vakcín. Mohl začít budovat národní výrobní kapacity. A mnoho dalšího.

Jenže místo vůdcovství přišla bezradnost. Přišla vládní bezradnost a ani opozice nedokázala nabídnout jedinou osobnost, která by se projevila odpovědně. Jediné, co opozice nabídla, bylo okopávání kotníků a rozeštvávání lidí. Vlastně se nemůžeme divit, že se v mnoha lidech probudilo to nejhorší, co v nich spalo a mělo zůstat spát. To není jenom vypjatý egoismus, ale také třeba primitivní antisemitismus, jaký české země nepoznaly od třicátých let.

Jenže místo vůdcovství přišla bezradnost. Přišla vládní bezradnost a ani opozice nedokázala nabídnout jedinou osobnost, která by se projevila odpovědně.

Kdo nebo co může za agresivitu, která mezi lidmi stoupá směrem ke zdravotníkům? A mezi sebou navzájem, kdy se napadají očkovaní s neočkovanými?

Měli bychom se ptát, komu se podařilo změnit oprávněný lidový hněv v chátrovitou agresivitu zaměřenou proti spoluobčanům. Můžeme spekulovat, kdo je v pozadí, nicméně některé tváře jsou jednoznačně viditelné. Pusťte si nějakou chcíplpesovskou demonstraci. Tam je vidíte. Tihle konkrétní lidé lhali, manipulovali a podporovali růst nepřátelství mezi různými skupinami obyvatel. Třeba to, že šířili odporné lži o tom, že tisíce lékařů a zdravotních sester jsou účastníky spiknutí a skrývají před pacienty levné a účinné léky – to je neuvěřitelná ničemnost.

Jestliže někdo používá slova jako fašismus, teror a koncentrační tábory a jestliže ten někdo ví, že část jeho posluchačů tvoří nepříliš inteligentní lidé, pak mu přece musí být jasné, že takoví posluchači nedokážou pochopit, že se jedná o přirovnání. A jsou-li takových prosťáčků tisíce, je vysoké riziko, že mezi nimi najde někdo, kdo se dopustí něčeho nepěkného. Je vlastně skoro zázrak, že to skončilo pouze zmlácením jedné prodavačky a několika útoky na lékaře. A pozor, nezapomínejme, že v reakci na takové chování antiočkovací menšiny se radikalizuje i mlčící většina.

Je vlastně skoro zázrak, že to skončilo pouze zmlácením jedné prodavačky a několika útoky na lékaře.

I v případě očkování jsou odlišné názory diskreditovány, ti, kdo nechtějí vakcínu, jsou pojmenováni jako antivaxeři… ukázalo se i tentokrát, že odlišný názor se takzvaně nenosí?

Je normální, že v takové vypjaté situaci připadá oběma stranám, že právě jejich stanovisko je jaksi potlačováno a že druhá strana je zvýhodňována. Ve skutečnosti ale k ničemu takovému nedocházelo. Když se podíváte do statistik, kdo dostal v souvislosti s covidem kolik mediálního prostoru, jsou na prvních dvou místech Daniel Landa a Karel Janeček.

Vedle toho ale připomínám, že mít svůj názor není žádná zásluha. Každé tříleté dítě má svůj názor. To, že mám názor, že ještě neznamená, že musím být brán vážně. A když uvážíte, že některé alternativní servery letos publikovaly stovky nehorázných lží, že začaly tvrdě cenzurovat pravdivé informace a mnohdy dokonce rozpoutaly štvanice proti těm, kdo se snažili uvádět věci na pravou míru, pak se nemůžete divit, že jimi většinová společnost pohrdá. A provládní propaganda dokázala toho selhání výborně využít.

…mít svůj názor není žádná zásluha. Každé tříleté dítě má svůj názor. To, že mám názor, že ještě neznamená, že musím být brán vážně.

Když kolem roku 2015 velká média lhala o migraci a islámu, ztratila důvěryhodnost. Letos se totéž stalo řadě alternativních médií. Tím se zase dostáváme k tomu, čím jsme začínali. Obě strany konfliktu se uzavírají do bublin, obě jednají stále hloupěji. Politický závod ke dnu.

Co nám rok 2021 prozradil o svobodě slova v České republice?

Průlomovou událostí byl nesporně proces s Walterem Kraftem, který byl odsouzen za sérii esejů o budoucnosti západní civilizace a našem vztahu k islámu. Nešlo o nějaký fašizující výkřik na sociální síti, ale o solidně napsané eseje, na hranici vědecké práce. Česká justice odepřela Walteru Kraftovi právo na obhajobu i na řádný soudní proces. Jak prohlásila soudkyně, případ je natolik jasný, že nepotřebuje ani vyslýchat svědky nebo provádět důkazy. Walter dokonce ani nemohl pronést závěrečnou řeč před vynesením rozsudku. Něco podobného české země nezažily od roku 1953. A jsou důvody domnívat se, že bude hůř. Nový ministr vnitra se už nechal slyšet, že se zaměří právě na pronásledování disentních názorů.

Česká justice odepřela Walteru Kraftovi právo na obhajobu i na řádný soudní proces.

Jak moc se současné generace rodičů i učitelů v České republice odklonily od předchozí generace žáků a učitelů? A jde o běžný vývoj?

Je to vývoj běžný po každé revoluční změně. Přichází nová moc, a má jinou představu o tom, co se má ve školách učit. Jednou to jsou dějiny domu Habsburků, pak husitství, pak dějiny německého národa, pak mezinárodní dělnické hnutí… až k multikulturalismu a Evropské unii. Vedle téhle ideové změny probíhá i změna ekonomická. Zmizely nezávislé firmy, převládají fabriky na poměrně jednoduché komponenty a ekonomika přestává potřebovat schopné inženýry. Místo toho potřebuje šplhouny a vzorné spotřebitele, kteří si koupí úplně všechno. Školství se pochopitelně přizpůsobuje. Omezuje se matematika, fyzika i biologie, přibývá různě pojmenované politické korektnosti. Jak to tak bývá, někteří učitelé tomu jdou snaživě naproti a jiní se naopak snaží zachránit co nejvíc ze starého poctivého světa.

Jak moc jsme vlastně my schopni vnímat dědictví našich předků?

Klíčová otázka zní, k jaké budoucnosti vzhlížíme. Pokud je pro někoho ideálem být lokajem nějaké nadnárodní korporace, vyždímat ze svých krajanů co nejvíc a pak zmizet do ciziny, pak samozřejmě národní dědictví nepotřebuje. Pokud převládne ideál obnovy národní samostatnosti, zcela přirozeně s ním přijde i zájem o české dějiny a českou kulturu.

Ekonomika přestává potřebovat schopné inženýry. Místo toho potřebuje šplhouny a vzorné spotřebitele, kteří si koupí úplně všechno.

Co zásadního ukázal letošek o Evropské unii a jejích členských státech?

Ještě před rokem mnozí říkali: To přece nemůžou myslet vážně. Na zákaz spalovacích motorů nakonec nedojde. Neodstaví elektrárny, dokud za ně nebude náhrada. Dnes už víme, že to vážně myslí. A že nejspíš ani nejvyšší představitelé Evropské unie nemají představu, jaké budou další kroky. Nemají představu, jaké problémy se mohou objevit a jak je chtějí řešit. Příští rok to nebude lepší.

Jaké ponaučení bychom si měli z roku 2021 vzít?

To, že nadšení nestačí. V konfliktech vyhrávají ti, kdo dokážou spojit nasazení s analytickými schopnostmi. Fanatismus je cestou k jisté porážce. Připomenu ty zmíněné husity. Ano, bylo tam obrovské nadšení. Ale byli to také lidé vzdělanější, technicky vyspělejší a kreativnější než protistrana. Jenže to chce tvrdou práci. Tam už nestačí mít vlastní názor.

Co byste popřál politikům do roku 2022? Loni jste mi řekl: „Miliony voličů půjdou za tím, kdo pozvedne prapor pozitivní vizi obnovy národního života. I proti moci velkých peněz a velkých médií. Příležitost pro velké a odvážné státníky je pořád ještě otevřená.“ Platí to stále?

Pořád to platí. Během roku 2021 se na tom nic nezměnilo.

Ptala se Zuzana Koulová.

Publikováno na Parlamentních listech 28. prosince 2021

Jeden myslel na “Země, kde lidé nemají o čem snít

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *