O pilovitém vývoji politické moci

Konečně mám příležitost vrátit se k výkladu některých zajímavých myšlenek Curtise Yarvina.

Byly doby, kdy byl anglický král skutečným králem a kdy se země řídila jeho vůli. Dnes je jedinou pravomocí a povinností anglického krále správně se usmívat při fotografování. Mezitím neproběhla jedna zásadní změna, ale série drobných úprav jednotlivých zákonů a především změna zvyklostí. To všichni víme.

Mnohem méně ale vnímáme, že v zásadě stejnou změnou prochází s určitým zpožděním role premiérů, prezidentů a jiných formálních politických vůdců. Jejich faktická role je stále více formální a ceremoniální. Nejsou nahrazováni žádnou konkrétní osobou (stejně jako anglický král není nahrazen nějakým skutečným králem). Moc je rozptýlena mezi korporátní kapitány, příslušníky stranických sekretariátů, redaktory velkých médií, funkcionáře nadnárodních neziskovek a další podobné typy. A to vše je manipulováno různými mocenskými centry, které někdy jednají ve shodě a jindy hrají proti sobě.  Tato změna mimo jiné znamená, že není možné dosáhnout změny poměrů výměnou politiků.

Moc je rozptýlena mezi korporátní kapitány, příslušníky stranických sekretariátů, redaktory velkých médií, funkcionáře nadnárodních neziskovek a další podobné typy.

Připomínám, že tato rozptýlená moc je skutečnou oligarchií v původním významu toho slova. Není to situace, kdy je v zemi působí několik významných velmožů a není to ani stavovský stát, jak ho známe z českých nebo polských dějin.

Jenže změna může probíhat oběma směry. Režim se může vyvinout tak, že se ze skutečných vládců stávají formální kladeči věnců. Ale jsou i historické případy přechodů od čistě ceremoniálních rolí ke skutečnému uchopení vlády. Nejznámější případ se odehrál v druhé polovině 19. století v Japonsku, kdy císař (po staletí čistě formální role) převzal politickou moc. Ale menších příkladů téhož jsou desítky.

Curtis Yarvin píše o pilovitém vývoji moci. Skutečný vladař ztrácí stále více ze své moci. Jeho role postupně přechází ve formální. Moc přebírá celá oligarchická vrstva, kde nikdo nenese odpovědnost. Poměry v zemi se zhoršují. Až náhle a prudce dojde k tomu, že moc přebere jedna osoba. A brzy začne proces postupného pomalého posouvání k oligarchické rozptýlené moci. A tak pořád dokola.

…nezdá se, že by rozptýlená oligarchická vláda byla vůči dolním 90% ohleduplnější než koncentrovaná monarchická vláda.

Curtis Yarvin také připomíná, že ono prudké znovuuchopení moci nemůže být omezeno na státní správu. Má-li být vládce schopen prosadit svá rozhodnutí, musí ovládnout také řadu oukromých institucí (banky, korporace, redakce) i institucí veřejnoprávních. Nenechte si namluvit, že by se tím stal režim méně demokratickým nebo že by dokonce byly ohroženy občanské svobody. Rozptýlená oligarchická vláda nemá k demokracii o nic blíže než monarchie. A nezdá se, že by rozptýlená oligarchická vláda byla vůči dolním 90% ohleduplnější než koncentrovaná monarchická vláda.

To ostatně dobře ilustruje případ Maďarska. Premiér Viktor Orbán ve svých rukou (a v rukou omezeného kruhu svých blízkých spolupracovníků) ohromnou moc politickou, soudní, finanční i mediální. A Maďaři dnes žijí svobodněji než občané kteréhokoliv evropského státu. Zatímco ve většině Evropy se běžně cenzuruje, zakazují se opoziční média a lidé nesouhlasící s vládou jsou posíláni do vězení, v Maďarsku je něco podobného absolutně nemyslitelné.

Podstatnější je, o jaké skupiny se skutečný vládce opírá, jestli o armádu, o státní byrokracii, o dělníky fabrik, o masy drobných řemeslníků, o zemědělce.  Nebo v jakém poměru se o tyto různé skupiny opírá.

…je naivní přistoupit na argumentaci, že pokud jsou ohrožena privilegia aristokratů, jsou tím ohrožena i práva obyčejných lidí.

Yarvinova analýza také ukazuje, že by bylo hloupé a nesmyslné nechat se ovlivnit pokřikováním o dodržování či nedodržování ústavy nebo o tom, zda o rozdělení moci mezi různé činitele. V zemi s rozdělenou mocí se nám nebude žít lépe ani nebudeme svobodnější než v zemi s mocí nerozdělenou. A také ukazuje, jak je naivní přistoupit na argumentaci, že pokud jsou ohrožena privilegia aristokratů, jsou tím ohrožena i práva obyčejných lidí. Opak je pravdou!

Český čtenář si také určitě všimne určité souvislosti mezi výkladem Curtise Yarvina a Hamplovou koncepcí nové aristokracie. Hampl předpokládá, že vládcové viditelní (jako prezidenti a premiéři) i ti v pozadí (jako třeba bankéři) nemají žádnou faktickou rozhodovací moc. Předpokládá, že jsou ve vleku davu nové aristokracie.

Z teorie pilového vývoje je možné odvodit, že cesta dopředu nejde před lidovou revoluci, nýbrž přes náhlou změnu, kdy moc převezme faktický monarcha opírající se o lidové masy.  Jen taková osobnost by dokázala zrušit Zelený úděl, zastavit tažení proti Rusku, zabránit připravované válce s Čínou, zastavit řádění anticivilizačních neziskovek a zjednat lidem základní ekonomickou spravedlnost.