Druhý pohled z 3.2.: Osvobozování místo práce

„Zcela mylná představa, že pokud odstraníme to, co je údajně omezující a utlačující, vyvstane skutečná společenská harmonie, pochází z kritické teorie (rozuměj neomarxismu)“, všimnul si velmi dobře Lorenzo Warby.

Ta představa je skutečně lákavá. Nemusí se nic budovat, nemusí se nic odpracovat. Prostě odstraníme útlak a svět rozkvete. Tak ten útlak odstraňují už minimálně 70 let a pořád nic. Ale až odstraní pár posledních zdrojů diskriminace, tak to určitě fungovat začne.

Je snadné se tomu smát, jenže naprosto stejným vzorcem myšlení žije konzervativní hnutí. Jen se neodstraňuje útlak, ale státní zasahování. Prý stačí deregulovat a všem se bude dařit dobře. A taky pořád nic. Ale to je prý tím, že žijeme v socialismu. Až bude odstraněno ještě pár předpisů…

Přitom, když odložíme brýle ideologie, tak je to až příliš jasné. Potřebujeme tvrdě pracovat. Potřebujeme se učit. Potřebujeme, aby pro to stát vytvořil podmínky. Potřebujeme, aby fungovala podpůrná infrastruktura. A vedle toho potřebujeme odstraňovat různé typy útlaku (včetně nezvládnutelné státní byrokracie), protože nám to hodně ztěžuje práci. Nicméně bez těch základnějších věcí je odstraňování útisku úplně zbytečné. Deregulace může fungovat jen jako doplněk k dobré aktivní státní hospodářské politice a odstraňování útisku či diskriminace může fungovat jen jako doplněk k poctivému pracovitému a celkem skromnému životnímu stylu.

Vzpomeňte si na to, až zase uslyšíte hřímání z té nebo oné strany politického spektra.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.