Druhý pohled z 29.6.: Význam romantické lásky

Evoluční psycholog Stewart-Williams otevřel v sérii článků téma interakce mezi mužsko-ženskou sexuální přitažlivostí a nucenými sňatky, které byly praktikovány po stovky generací. Otevírá to samozřejmě spoustu dalších témat, včetně evolučního významu romantické lásky.

Ono to totiž vůbec není samozřejmé a už vůbec to není přímo biologické, jakkoli je občas zvykem popisovat třeba psí páření slovníkem lidského romantického dvoření.

Muži a ženy vůči sobě pociťují erotickou přitažlivost. Muže nejvíc přitahuje určitý typ žen, ženy zase určitý typ mužů, jenže různí muži mají různý vkus a různé ženy mají různý vkus (za tím jsou různé evoluční strategie). To je obecně lidské. Romantická láska se ovšem vyskytuje pouze v určitých kulturách, obaluje sexuální přitažlivost vrstvou zvyků a rituálů a zároveň ji dramaticky zesiluje. Romeo je schopen zemřít kvůli Julii. Není ochoten zemřít kvůli akutní potřebě souložit.

Stewart-Williams tvrdí (a dle mého soudu to zní velmi logicky), že výskyt romantické lásky souvisí s mírou zábran vytvářených společností.

Ve společnostech, kde jsou sexuální vztahy navazovány zcela bez zábran, se erotická atraktivita projeví přímo. Lidé nepotřebují žádnou romantiku, jdou na věc. To je případ lumpenproletariátu nebo některých přírodních národů (u jiných přírodních národů se naopak projevují složité systémy zábran).

Ve společnostech, kde se ženy prodávají jako věci, je romantická láska opět zbytečná. Muž si prostě koupí ženu, jakou si může dovolit a ženy v takových společnostech nekladou odpor. Namlouvání je ztráta času.

Jenže mnoho společností je někde uprostřed. Ženicha třeba vybírají rodiče, ale mladá žena má možnost vybraného odmítnout a zůstat neprovdaná, byť za cenu nepohodlí či šikany. Nebo příbuzenstvo vyvíjí tlak, ale není to tlak absolutní. Nebo existují okrajové strategie, jako je společný útěk milenců. Nebo jsou sňatky domlouvané, ale o druhém sňatku vdovy a vdovci rozhodují sami (jak to bylo typické pro evropský středověk). V takovém prostředí se vytváří romantická láska jako silná instituce, která posiluje biologické impulzy, jež by se jinak dostaly ke slovu jen málo.

Pokud má Stewart-Williams pravdu, pak nárůst sexuální svobody musí nutně znamenat úbytek romantické lásky. Stává se nadbytečnou. Respektive mělo by docházet k tomu, že starší koncept romantické lásky bude nahrazován tím, že nápadník okázale demonstruje schopnost být užitečný.