Druhý pohled z 28.6.: O lepšolidských dezolátech
Husseina Mansoura jsme tu už probírali. Připomněl jsem jeho text pojednávající o palestinské kauze, ale ono to obecně platí všude. Opozice se zaměří na nějaký symbol (který je často v podstatě prázdným symbolem), a to jí brání racionálně analyzovat vládnoucí moc a možnosti, jak ji narušit. Do určité míry to platí i z hlediska vládnoucích kruhů. Kdyby si odpustily přiblblou propagandu, že když jsou lidé nespokojení se zdražováním životních potřeb, způsobuje to Putin, mohly by ten odpor lépe analyzovat a účinněji potlačovat. Jenže často jsou natolik organizované, že mohou mít oboje. Blbečky typu Tomáše Sedláčka i analytické mozky. Mohou mít fanatismus i racionální analýzy vedle sebe. Toho opozice zatím není schopna.
Tentokrát připomenu ještě jeden postřeh: „Nejintenzivnější obrana fetiše (rozuměj prázdného symbolu) nepřichází od lidí na vrcholu systému, ale od těch dole, pro které je fetiš jediným dostupným zdrojem smyslu.“
I tohle bylo napsáno o arabských společnostech, ale stejně dobře by to mohlo být napsáno o společnostech evropských. Ti opravdu bohatí a mocní bývají mnohem smířlivější, pokud máte možnost s nimi mluvit osobně. Mnozí z nich jsou inteligentní lidé s vysokou dávkou cynismu. Uvědomují si, že jde primárně o peníze a moc. A často si sami o sobě pěstují představu, že jsou myšlenkově otevření, takže nezávazně si občas poslechnout extrémistu patří k jejich životnímu stylu. Fanatismus najdete mnohem častěji mezi korporátními úředníčky nebo studentskými aktivisty. Řečeno s Marxem, nemají co ztratit. Leda snad pocit příslušnosti k lepším lidem. Pocit, že jsou něčím lepším než ti, které označují za „dezoláty“ a kteří jsou často bohatší, úspěšnější a vedou šťastnější životy.
Právě to dává současnému politickému konfliktu tak ostrou podobu. K těm opravdu mocným se zpravidla nedostaneme. Mnohem častěji přicházíme do styku (ať už osobně, nebo prostřednictvím médií) s jejich proletariátem, který je neskonale fanatičtější. Připomínám, že to není dáno jen touto strukturou prostředí, nýbrž i naší přirozenou lidskou tendencí vyhledávat mezi nositeli opačných názorů to nejhorší.
Je dobré si v této souvislosti uvědomovat něco, co se často zdůrazňuje ve spojení s válkou proti Rusku. Ta válka jednou skončí a budeme nuceni spolu žít. Ani současná občanská válka nebude trvat věčně. Otázka není jen to, jestli proti někomu nepostupujeme zbytečně razantně. Horší je, jestli si netrénujeme mozky tak, že v budoucnu nebudeme schopni vedle těchto lidí žít.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
