Druhý pohled z 2.6.: Za českým odporem proti islámu

Díky mému skvělému a vytrvalému právníkovi, panu doktoru Houškovi, se minulý týden podařilo dosáhnout toho, že jsem byl vymazán z funkce místopředsedy již dávno neaktivního Bloku proti islámu (pozice politicky exponované osoby mi působila různé nepříjemnosti). Oficiálně tak bylo uzavřeno moje období aktivního bojovníka proti islamizaci České republiky.

Jak jsme to tehdy sami formulovali, mělo tehdejší antiislámské hnutí tři cíle: odchod premiéra Sobotky a skupiny aktivistů, která s ním byla spojena; zabránit tomu, aby Českou republiku zaplavila vlna muslimské migrace, jež zasáhla některé sousední státy; a dosáhnout zákazu veřejné propagace islámu nebo alespoň pokusů o zavádění šaríe. Prvních dvou cílů jsme dosáhli. Třetího nikoliv, ale v dalších letech to „vyhnilo“ samo. Promuslimští aktivisté se přeorientovali na jiné cíle, například na snahu vyvolat přímou válku s Ruskem nebo předat Českou republiku německým nacistům. Dokonce i Matěj Holan se od podpory migrace veřejně distancoval (podpora německého nacismu momentálně vynáší víc).

Můj osobní odhad je, že Česká republika nakonec přece jen bude islamizována, ale získali jsme odklad o jednu generaci. Udělali jsme všechno, co je možné rozumně požadovat. A zaplatili jsme cenu, která není malá. Konkrétně já se už nikdy nevrátím na univerzitu a vedle mainstreamu mě bojkotuje i velká část „vlastenecké alternativy“ a různí bojovníci za svobodu projevu. Někteří proto, že v těch kritických letech vítali migranty, a jiní proto, že byli zalezlí a neodvážili se ani ceknout. Tak to Konvička a Hampl museli být extrémisté, že?

Nicméně i s tím vším se dá docela dobře žít. A komu se v životě poštěstí být u něčeho takového jako pozastavení islamizace země?