Druhý pohled z 25.2.: K výročí katastrofy komunistů

Je teď móda paušálně odmítat všechno, co je „mainstreamové“, takže se objevují výklady, že únor 48 byla vlastně změna k lepšímu nebo dokonce národní záchrana. Ale nemusíme zahazovat racionalitu, morálku ani zdravý rozum jen kvůli pocitu, že jsme PROTI. Není důvod si zastírat, že změna režimu v únoru 1948 byla národní katastrofou. V první řadě byla katastrofou pro československé komunisty.

Kdyby k tomu únorovému převratu nedošlo, Československo by nadále bylo socialistickým státem, komunistická strana by v něm hrála významnou roli, mělo by velmi úzké vztahy se Sovětským svazem. V tom byl jednoznačný celonárodní konsensus. Kolektivizace venkova by proběhla i bez komunistů, protože ekonomicky nedávalo nic jiného smysl. Většina průmyslu byla beztak znárodněna už před rokem 1948.  Měnové reformě 1953 by se nevyhnul žádný režim. Západoevropské státy vyřešily stejný problém několika lety vysoké inflace, což je v důsledku totéž.

I bez komunistického převratu by ve veřejném prostoru i školách převládl výklad spojující  Palackého koncepci českých dějin s mezinárodním dělnickým hnutím.

Zkrátka, československý socialismus by tu byl i bez „vítězného února“. Byl by zlikvidován v 80. letech. Jenom by se tomu neříkalo sametová revoluce, nýbrž „odřezávání tuku“. Možná by to dokonce prováděl ten stejný Václav Klaus.

Jediné, co únorový převrat přinesl navíc, byla vlna nesmyslné iracionální brutality, která rozdělila společnost a na kterou se dosud odvolávají všichni šejdíři, co se snaží vydrancovat zbytky českých zemí. V rámci komunistické strany to vyneslo nahoru takové charaktery, které se nikdy neměly dostat k moci. Režim tím zůstal poznamenán až do konce. A jakkoliv byla ta vlna teroru lidsky pochopitelnou reakcí na děsivé věci třicátých let, nic pozitivního nepřinesla.