Druhý pohled z 29.1.: Férovost a moc

Včera jsem tu připomněl, že dodržování férových pravidel je iluze, protože toho, kdo je mocný, může k dodržování podmínek donutit jen někdo ještě mocnější (a nikdo by nemohl kontrolovat zase jeho). Jak to napsal před tisíciletími Thukydides, „Spravedlnost přichází ke slovu pouze tam, kde jsou obě strany rovnomocné. Jinak si podle přirozenosti silní berou, co chtějí a slabým nezbývá, než to snášet.“

Dostal jsem námitku, že popisuji jen jakýsi patologický vztah. Takhle přece moc nemusí fungovat.  Vždyť dobrý šéf například hraje se zaměstnanci fotbal a dodržuje pravidla, i když je mnohem mocnější. Je to hodně zajímavá otázka: Proč šéfové tak často dodržují pravidla, i když nemusí.

Za prvé. Je to otázka rozložení moci. Ano, ředitel by mohl porušit pravidla, vzít fotbalový míč do rukou a odnést jej do branky. Nikdo by se nejspíš neodvážil mu v tom zabránit. Ale byl by za zády opovrhován, nenáviděn, možná by z toho byly drobné problémy, možné by to citelně zakoušela jeho milenka (pokud v podniku pracuje). To znamená, že moc není jednosměrná. I podřízení mohou vůči němu uplatnit určitou moc. V krajním případě může být ve správném okamžiku provedena taková sabotáž, která ředitele zničí.

Za druhé. Jaký je ředitelův cíl? Možná není jeho cílem vyhrát, ale dopřát si radost ze hry nebo doufá, že to sportovní zápolení zlepší spolupráci na pracovišti a že se to projeví třeba ve zmenšené chybovosti nebo rychlejším zavádění zlepšováků. Tak je to v podnikovém sportu v drtivé většině případů. Ale všimněte si, že pro mnoho šéfů je tohle těžké. Na jedné straně jim jde o budování sounáležitosti, na druhé straně hrozně moc chtějí vyhrávat. Jsou rozpolcení.

A aby nám svět nepřipadal tak chmurný, připomínám, že většinou nežijeme ve vysoké politice. Mnohem víc her i konfliktů vedeme s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako my nebo jsou jenom o trochu silnější. Tam se pravidla více méně dodržují.