Druhý pohled z 31.5.: Odvrácená strana rovnosti příležitostí

Existuje všeobecné očekávání, že pokud bude část boháčů pocházet z nuzného prostředí, bude to pro společnost zdravé, protože tihle lidé přinesou větší soucit a solidaritu s těmi, ke kterým kdysi patřili, ale z jejichž prostředí se jim podařilo uniknout. Ukázkovým příkladem je třeba americký viceprezident J. D. Vance.

Dva američtí psychologové tento předpoklad testovali a došli k poněkud překvapivým závěrům. První závěr překvapivý není. Veřejnost sympatizuje mnohem víc s těmi, kdo se vypracovali, než s tou drtivou většinou bohatých, kteří své bohatství zdědili. Nicméně ten druhý už asi překvapí. Ti, kdo se vypracovali, mají mnohem méně soucitu s chudými, mnohem větší tendenci připisovat jim vinu za to, že nezbohatli, a jsou ostřeji proti všem formám pomoci. Dědičně bohatí jsou mnohem sociálnější.

Je možné vymyslet minimálně deset důvodů, proč tomu tak může být, nicméně žádný z nich nebyl pořádně otestován.

Každopádně toto zjištění zpochybňuje častý pohled, že velké sociální rozdíly nevadí, pokud ti dole mají šanci dostat se nahoru, a že tudíž není zapotřebí, aby se těm dole žilo přijatelně. To je ta americká „rovnost šancí“, která má být údajně dostačující náhradou za „rovnost výsledků“. Teď to vypadá, že vede spíše ke zhoršení poměrů než k jejich zmírnění.