Lenka Procházková. Recenze knihy Prolomení hradeb

Milý Petře,

Tvoji novu knihu „Cesta z nevolnictví“ jsem přečetla jedním dechem a chci ti vyslovit uznání, protože mi ozřejmila to, co intuitivně vnímám už řadu let. Myslím, že především pro mladé lidi Tvá kniha obsahuje klíčové sdělení. Jeho dávkování je dobře rozvržené, opravdu umíš přikládat pod kotel. I odtažitý čtenář, který si zpočátku řekne, „mě se to netýká, já jsem úplně jiný,“ si postupně začne uvědomovat, že život, který žije, je vlastně past, do které byl vlákán  iluzemi. Iluzemi o tom, že stačí plnit krok za krokem pravidla nastavená zaměstnavatelem (třeba nadnárodní firmou nebo institucí) a že nakonec se i on dostane mezi tu partu, co si rozděluje koláč a vydává příkazy jiným. Těm na nižších stupních žebříčku. Jenže celý ten žebříček vede jen k první příčce dalšího žebříku a tak dál.

My starší nevnímáme život jako žebřík, ale jako cestu, na které potkáváme další poutníky a míjíme mohyly těch, co po té cestě šli před námi. Z celé Tvé knihy cítím Tvou lítost nad tím, že mnoho mladých lidí, kteří dnes věří, že stoupání po nastrčeném žebříku je zavede do elitního nebe, si neuvědomuje, že odevzdávají svou energii, aby nějaký mechanismus, jehož účel ani neznají, mohl být udržován v chodu. Připomíná to nádeníky, co ve směnách roztáčeli čerpadla, aby se voda z hlubokých studní dostala k osádce středověkého hradu a na stůl vrchnosti. Zatímco tehdejší nádeníci si  nedělali iluze o svém postavení, ani o své nenahraditelnosti,  dnešní dobrovolní „nevolníci“ jsou obětí klamu, který ve své knize postupně odkrýváš. To odhalení působí děsivě. V závěrečné části ale ukazuješ možnosti úniku z říše za zrcadlem.

Kniha plná faktů vzbuzuje naději, že především u mladých čtenářů probudí touhu vzít si svůj život zpátky do vlastních rukou.

„Cesta z nevolnictví“ je vlastně výzva k návratu „domů“. Jako sociolog nepoužíváš patetická sousloví. Přesto Tvá kniha plná faktů vzbuzuje naději, že především u mladých čtenářů probudí touhu vzít si svůj život zpátky do vlastních rukou. Někam patřit a něco, naplánovaného ke zničení a zplanýrování, hájit. Jsem si jista, že i čtenářům z generací starších Tvoje kniha pomůže nalézt cestu k srdcím svých potomků a dodá jim energii přitáhnout své děti či už vnuky z toho klamného žebříku zpátky na zem. Ohrožení té země pokryté mohylami našich předků musíme čelit společně.

Nic není ztraceno, dokud to nevzdáme my sami.  

Děkuji, Petře, že jsi dokázal najít způsob, jak oslovit všechny generace i vrstvy české společnosti a shromáždit je pod jedním společným logem.  

Lenka Procházková