Druhý pohled z 9.2.: Mezi civilizací a barbarstvím

Včera a předevčírem jsem věnoval texty úpadkovým jevům, které mohou signalizovat vážné problémy nebo dokonce zánik civilizace. Při bližším pohledu se ukazuje, že ty jevy, které vyvolávají největší emoce (a které bychom typicky mohli zařadit do skupin označených nálepkami jako změkčilost nebo hedonismus), jsou ve skutečnosti součástí dlouhodobých a přirozených trendů. Problém je spíše v tom, že jsou prosazovány příliš rychle, nepřiměřeným způsobem nebo ve fanatické atmosféře.

Skutečný civilizační kolaps hrozí spíše od toho, co se objevilo teprve v poslední generaci a co se projevuje jako iracionalita, pověrčivost, kolaps vzdělanosti, útoky proti vědecké metodě, útoky proti ideálu rovnosti všech lidí apod.

Shodou okolností jsem dnes studoval příklady úspěšných programů výuky přírodních věd a základů techniky už na prvním stupni základních škol (v jednom případě dokonce v mateřské školce) – většinou v zemích jihovýchodní Asie. Tyto programy mají jedno společné. Děti se nejdřív učí metodu, tedy postupy, jak o těch věcech přemýšlet, a teprve potom konkrétní informace o světě kolem.

Není to jen správné. Je to nutné! Právě takové postupy totiž oddělují racionální lidi od primitivů. Tím, že si myslím, že Země není placatá, ještě nejsem vzdělanější než někdo, kdo věří v plochou Zemi. Prostě jsem se naučil jinou poučku než on, což je spíše otázka náhody. Racionálním člověkem se stanu až poté, co budu schopen jednoznačně zdůvodnit, že Země placatá není. A to zdůvodnění nesmí být založeno na mé životní zkušenosti ani na mých pocitech, ale na nějakém postupu matematického typu.

To je ten rozdíl mezi rozvíjející se civilizací a civilizačním úpadkem. A to je také jedna z výhod průmyslové společnosti, protože průmyslová výroba si takové vzorce myšlení prostě vynutí.