Martin Konvička: Soumrak mladých vědců

Už neplatí, že by se absolventi „jít do vědy“ báli. Spíš platí, že pro-doktorandy-došly-peníze.

Někdy předloni se zásadně změnil systém financování doktorských kandidátů. Dlouho byla praxe taková, že dostávali automatické „stipendium“ (cca v hodnotě půlky minimální mzdy), přičemž druhá část příjmu (která mohla být velmi vysoká, slušná, nízká i žádná) se skládala z grantů školitele, podílu na zakázkách, expertízách aj. kšeftících školitele či školitelského pracoviště, atd. atp.

Doktorand (ale ani školitel či katedra) neměli nic „zaručeno“, ale když se dařilo, a všichni se domluvili, dařilo se – no a když se nedařilo, byl doktorand skutečně „otrocká pracovní síla“, toho si ovšem byl vědom i školitel, a záleželo na přístupu všech zúčastněných – a samozřejmě taky na štěstí, ale to je ve vědě normální. V tom modelu samozřejmě dokončovala studium jen část doktorandů (kdesi jsem četl, že cca 1/4), přičemž často šlo o smírné ukončení dohodou třeba v situaci, když v laboratoři přes všechnu snahu tzv. „došly prachy“, a doktorand – čerstvý absolvent s novými zkušenostmi – narazil na lepší nabídku.

Dnes se situace radikálně změnila – doktorandovi je zaručen příjem ve výši 1,2 násobku minimální mzdy, tvořený z části stipendiem, z části je musí školitel či škola získat „ber, kde ber“ – tedy opět z grantů, zakázek, atd. Jenže tento příjem je ZARUČEN, takže když se laboratoři či škole dočasně nedaří (a každému pracovišti se někdy nedaří!), stává se doktorand přítěží. Současně však školitel ví, že doktorand „má svůj příjem jistý“, a tudíž po něm skutečně může natvrdo chtít docházku a pravidelný příjem výsledků, což je někdy dobré, ale jindy to může být na úkor flexibility a kreativity. Doktorand už prostě není „dobrodruh, se kterým to zkusím“, ale pracovní síla, jako každá jiná. A dost velká nákladová položka.

Pes je zakopán v tom, že zatímco 1,2x násobek minimální mzdy je (za ostrou, neflexibilní práci) pro českého absolventa MÁLO, pro absolventa indického, filipínského nebo bolivijského to jsou slušné peníze, se studijním vízem do EU a možnosti najít si práci.

Půlka průměrné mzdy předtím byla ještě méně, ale byla tam flexibilita, možnost získávat peníze z jiných zdrojů a hlavně – když se nedařilo, tak se rozloučilo, vždyť o nic nešlo (nyní už jde – každý měsíc doktorského studia je pro školitele/školu dost velký výdaj).

Vede to k logickému vývoji:

1) školitel si své doktorandy vybírá mezinárodně, přičemž ví, že Ind nebo Filipínec jsou bezpečnější investice – neutečou mu, jsou víc finančně i jinak (vízum!) motivovaní.

2) český adept musí najednou kompetovat s adepty z celého světa, pro které je navíc mzda „atraktivnější“, než pro něj.

3) zcela odpadávají „dobrodružné typy“, takové to, „je chytrej, má skvělé nápady, ale možná nebude dost pilnej a vytrvalej“ – takového doktoranda měl dříve skoro každý akademický badatel, protože málo riskoval, a mohl hodně získat. Dnes je „mladej dobrodruh“ naprosté riziko (za ty prachy), takže místo něj doktorandují ukáznění Indové a Filipínci.