Orbánův projev na konferenci CPAC – první část

Dámy a pánové, vážení američtí přátelé a konzervativci z celého světa,

všechny vás vítám. A zvláště vítám svého přítele Václava Klause. Není žádným překvapením, že je intelektuálně nejodvážnějším mužem v Evropě, neboť je bohatý na léta; co je však překvapením pro nás všechny, je to, že je stále nejmladší a nejsvěžejší z nás. Milý Václave Klausi, děkujeme ti, že jsi přišel a že jsi byl s námi.

Je skvělé, že jste tu s námi. Načasování je šťastná náhoda: před měsícem jsme zaznamenali čtvrté volební vítězství v řadě a před čtyřmi dny jsem sestavil pátou konzervativní, křesťanskou vládu; a teď jsem tady s vámi. Vždy je dobré mít možnost hovořit mezi přáteli a obzvláště je dobré mít něco, čím můžeme svá slova podpořit; a my Maďaři máme právem pocit, že máme něco, čím můžeme svá slova podpořit.

…záviděli jsme vám kulturu demokratické diskuse; svobodu, s jakou jste v Americe zařizovali věci veřejné…

Moji přátelé,

ušli jsme dlouhou cestu. V osmdesátých letech jsme četli o tom, co se děje ve Spojených státech, a dnes Maďarsko hostí nejdůležitější politické shromáždění Republikánské strany. Dobře si vzpomínám, jak jsme vám tehdy záviděli: záviděli jsme vám kulturu demokratické diskuse; svobodu, s jakou jste v Americe zařizovali věci veřejné; záviděli jsme vašemu prezidentu Reaganovi jeho charisma, jeho zápal, jeho vtip a jeho politiku – a samozřejmě jsme mu fandili. My jsme měli jen komunistické funkcionáře v šedých oblecích a jejich politický newspeak, dusnou atmosféru a beznaděj.

Vážení američtí přátelé,

Pokud jste viděli seriál Černobyl, možná tušíte, o čem mluvím. Prožili jsme si dlouhých čtyřicet let. A dnes hostíme tuto velkou událost, za kterou bych rád poděkoval organizátorům – ale především vám, kteří nás svou přítomností poctíte. Jménem každého Maďara děkuji našim americkým přátelům i přátelům z jiných zemí, že nás poctili a přijeli sem do Budapešti.

Konečnou podmínkou vítězství je, že se musíme stát těmi nejlepšími. Zvítězit můžete jen tehdy, když jste nejlepší.

Jak mohu přispět k dnešnímu setkání? Snad když vám řeknu, jak jsme zvítězili: jak jsme nejprve porazili komunistický režim, pak jak jsme porazili liberály a naposledy, jak jsme porazili mezinárodní liberální levici, když ve volbách spojila své síly proti Maďarsku. Nyní vám řeknu, jak jsme je porazili poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté a popáté – a jak je porazíme znovu. Jak skandují příznivci Fradi [fotbalového klubu Ferencváros]: “Víc, víc, víc, ještě je potřeba dát víc gólů!” Budu vám vyprávět, jak se zapáleným vysokoškolským studentům podařilo rozložit diktaturu, pak zlomit hegemonii nad názory, které se těšili navrátivší se komunisté a liberálové, a jak se jim podařilo ukončit nadvládu pokrokářů ve veřejném životě. Povím vám, jak se Maďarsko stalo baštou konzervativních a křesťanských hodnot v Evropě. Místo mého dlouhého projevu by se to všechno samozřejmě dalo udělat stručně a jednoduše. Od generála Pattona jsme se naučili, že bitva vyzdvihuje vše, co je nejlepší, a odstraňuje vše, co je nízké. To platí i na politickém bojišti. Zde, přátelé, zůstávají stát jen ti nejlepší – nebo zkrátka, konečnou podmínkou vítězství je, že se musíme stát těmi nejlepšími. Zvítězit můžete jen tehdy, když jste nejlepší.

Dámy a pánové,

začněme tím, že vy, politici, kteří milujete svou zemi, stojíte před problémem, který jsme my Maďaři již úspěšně vyřešili. Tímto problémem – pokud se nemýlím, jak v Americe, tak v západní Evropě – je ovládnutí veřejného života progresivními liberály. Problém spočívá v tom, že zastávají nejdůležitější pozice v nejdůležitějších institucích, že zaujímají dominantní postavení v médiích a že produkují všechna politicky indoktrinující díla vysoké i masové kultury. Oni – progresivní levice – nám říkají, co je pravda a co ne, co je správné a co ne. A naším údělem jakožto konzervativců je cítit se ve veřejném životě našich národů tak, jak se cítil Sting v New Yorku: jako “legální cizinec”.

Vážení američtí přátelé,

Taková byla i situace v Maďarsku. Před třiceti lety zde byla také u moci levice – a dokonce zde byla komunistická diktatura. Celá státní mašinérie pracovala na upevnění moci komunistů. Ač to může znít divně, my – i já – jsme vyrůstali ve “woke světě.” Jenže tehdy se kritické rasové teorii říkalo “vědecký socialismus” a na univerzitách se vyučovala stejně, jako se u vás vyučuje woke. Každodenní socialistická diktatura: v tom jsme vyrůstali. Politická korektnost, orwellovský newspeak, státní kontrola veřejného prostoru, vyvlastňování soukromého majetku a stigmatizace pravice.

Jenže tehdy se kritické rasové teorii říkalo “vědecký socialismus” a na univerzitách se vyučovala stejně, jako se u vás vyučuje woke.

Vážení američtí přátelé a návštěvníci ze zahraničí,

Za komunismu jsme měli vtip o tom, zda je možné za komunismu vtipkovat. A ten vtip spočíval v tom, že se v Sovětském svazu pořádala soutěž politických vtipů s následujícími podmínkami: soutěžící, který se umístí na třetím místě, vyhraje all inclusive zájezd na Sibiř na dva týdny, druhý v pořadí na rok a vítěz na celý život.

Američtí přátelé,

Pokud cítíte, že tento vtip pro vás nabývá stále většího významu, nastal čas začít jednat. Za všech okolností jsme povstali a koncem osmdesátých let jsme se rozhodli, že už toho bylo dost. Chtěli jsme znovu získat naši zemi a naši svobodu; chtěli jsme znovu získat svobodu naší země. Komunisté to nenechali bez odezvy: policejní útoky, zákazy, odposlechy, infiltrace státních agentů, výhrůžky a vydírání. Ale my jsme vytrvali a zvítězili jsme. Sověti ven, komunisté dolů. Mysleli jsme si, že jsme konečně dosáhli toho, co jsme chtěli, ale mýlili jsme se: za diktatury uzavřeli liberálové a konzervativci protikomunistický pakt, ale při první následující příležitosti se liberálové postavili na stranu komunistů. Ukázalo se, že ve skutečnosti byli přirozenými spojenci. Pokud se nemýlím, tento druh hříšného paktu se objevil i ve Spojených státech. Summa summarum, veřejný život po prvních volbách [v Maďarsku po pádu komunismu] ovládli postkomunisté, liberálové a pokrokáři a maďarská pravice byla na dně. Když můj přítel Donald Trump vyhrál v roce 2016 americké prezidentské volby, jeden z jeho hlavních slibů hovořil o nutnosti “vysušit bažinu”. Prezident Trump má nesporné zásluhy, ale přesto nebyl v roce 2020 znovu zvolen. Dopadl jako naše první konzervativní, křesťanská vláda v roce 2002: vládli jsme vynikajícím způsobem – po tolika letech si snad mohu dovolit tolik neskromnosti -, ale stáhla nás ke dnu bažina maďarské levice. A pak, mezi lety 2002 a 2010, jsme viděli, co se za takových okolností obvykle stává: socialisté utratili peníze lidu. Maďarsko se zadlužilo, ekonomika upadla do recese, inflace se vymkla kontrole, nezaměstnanost vzrostla a lidé nebyli schopni platit účty. Vypuklo pouliční násilí a na pochodu byly polovojenské skupiny. Je to už dávno, ale nezapomínejme: řetězce etnicky motivovaných vražd pobouřily veřejné mínění. Levice snížila výdaje na policii natolik, že nebyla schopna udržet ani zdání pořádku, přičemž zákon chránil spíše pachatele než oběti.

Při první následující příležitosti se liberálové postavili na stranu komunistů. Ukázalo se, že ve skutečnosti byli přirozenými spojenci.

Vážení američtí přátelé,

Myslím, že jste se s podobnými věcmi již setkali. Bible říká, že “strom se pozná po ovoci”. Nuže, ovoce pokrokové vlády mluví samo za sebe: ekonomický rozvrat a pouliční násilí. Když se k moci dostane levicová vláda, příběh téměř vždy končí stejně. Ale, milí přátelé, v roce 2002 jsme s vojsky, která nám zbyla po volební porážce, zorganizovali lidové hnutí a intelektuální odpor. Nepřijali jsme defenzivní postoj a nesmířili jsme se s menšinovým postavením; hráli jsme na vítězství a vyhlásili Reconquistu.

(přeloženo z blogu About Hungary)

(pokračování)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.